Jdi na obsah Jdi na menu
 


Oběti a hrdinové 1. světové války z Jestřabí

22. 1. 2016

Oběti a hrdinové 1. světové války z Jestřabí

 

Padlí muži z Jestřabí v 1. světové válce (1914-1918)

 

Na sklonku července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Bezprostřední příčinou k vyhlášení války byl atentát na Ferdinanda d´Este, následníka Rakouského trůnu. Na základě spojeneckých dohod si jednotlivé státy Evropy na přelomu července a srpna 1914 vyhlásily válku. Zformovaly se dva tábory, které kopírovaly strukturu spojeneckých bloků. Mocnosti Francie, Velká Británie a Ruska se soustředily do tzv. Dohody, k nim náleželo i napadené Srbsko. Na druhé straně tzv. Ústřední mocnosti představovaly Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko. K oběma stranám se ihned nebo v průběhu války připojily další evropské či mimoevropské státy. Např. na jaře 1915 se k Dohodě připojila Itálie, o dva roky pak USA. Vývoj vojenských operací velmi rychle ustrnul a všechna polní tažení se změnila v poziční zákopovou válku, která pokračovala za cenu obrovských lidských i materiálních ztrát až do listopadu 1918. Hned zpočátku války se zformovaly tři fronty této války: francouzsko-německá na západě, rakousko-srbská na jihu a ruská na východě. Rakousko-Uhersko posílalo své muže nejprve na jižní frontu proti Srbsku, a také na východní proti Rusku, kde rakouští vojáci bojovali po boku vojáků německých. V roce 1915, kdy se do války zapojila Itálie, byli rakouští vojáci nasazováni také na frontě rakousko-italské. V průběhu války bylo odvedeno na jeden a půl milionu Čechů a Moravanů, z toho 150 tisíc padlo za oběť, tedy každý desátý.[1]

            Na konci července 1914 vydal císař František Josef I. manifest „Mým národům“. Po zveřejnění mobilizační vyhlášky v pátek 31. července 1914 museli narukovat z Jestřabí muži do příslušných kasáren, především do Kroměříže. Štítenský učitel Karel Mihel 40 let po konci Světové války barvitě vylíčil průběh mobilizace: „Za večerní tmy 31. VII. přijel do Štítné ke starostovi osvětlený kočár a hnal se pak do Popova. Lidé již tušili o co jde. Páni přivezli plakáty, které byly ihned vylepeny na vratech. Bylo v nich, že všichni muži do 37 let musí narukovat do 24 hodit. Nikdo nechtěl zprvu vyhlášce věřiti. Brzy před vyhláškou stál celý mužský svět. Ti, kdo vojáky nebyli nebo starší, jichž se vyhláška netýkala, byli spokojenější, klidnější než ti, jichž čekalo smutné rozloučení a těžká povinnost. Převládlo přesvědčení, že válka může trvat nejdéle do vánoc. (…) Ve stavení, v němž byl voják, nastala výprava na cestu. Starostlivá maminka či ženuška neopomenula svému drahému upéci na cestu buchtu a v rychlosti přibaliti i kousek masa, neb vyhláška připomínala, že každý vojín má si vzíti na tři dni potřebné potraviny. Ti nejrychlejší – zvláště svobodní – jeli již v sobotu (tj. 1. srpna). Ostatní v neděli (tj. 2. srpna) doprovázeni kapelou s farářem Filipem a četníkem. I ti co byli svého času osvobozeni od vojenské služby, marně jeli do Bylnice k četníkům a do (Uherského) Brodu. Všichni se vrátili se stejným vyřízením. Všichni narukovat, žádné osvobození neplatí. (…) Všechna nádraží od Vláry do Kunovic byla lidmi přímo zaplavena. Ženy, matky, otcové, děti, známí, přišli dát ještě poslední sbohem odjíždějícím. Na zastávce v Popově bylo pláče, nářku, kvílení, když nastala doba odjezdu. Mnohé ženy padaly do mdlob. Za slzy se nestyděli ani muži. V každém nádraží měl vlak zpoždění. Trvalo delší dobu než při loučení všichni nastoupili. Pomalým tempem se dával vlak dopředu. Téměř každý odjížděl s přesvědčením, že již svých drahých neuvidí. Vojáci převážně odjeli k 3. pěšímu pluku nebo 25. domobraneckému do Kroměříže. Po kontrole v přeplněných vlacích ani památky. I schůdky byly obsazeny. Nikdo nepečoval o bezpečnost cestujících. Z Hradiště jeli v dobytčích vozech do Kroměříže. Tam teprve užasli, kolik lidstva pojme nákladní vlak. Tisíce mužů všech stavů naplnila peron a veškerá prostranství. Kroměříž poskytoval diváku obraz snad nikdy nevídaný. Přeplněné ulice, přeplněná náměstí, kasárny, školy a v pravém slova smyslu „nabité“ hostince. Vše to činilo dojem ohromného chaosu. Člověk se divil, jak bylo možno vše v krátkém čase srovnati a ovládnouti. (…) Komisi předsedal nadporučík, jenž přijal od každého vojenský pas a prohlédnuv jej, roztřiďoval mužstvo do setnin. (…) Hned počátkem srpna jezdily vlárskou dráhou transporty vojska na východní Halič. (…) Během 24 hodin projelo 8-10 vlaků. V září 1914 projely zde první vlaky s raněnými. (…) V dalších měsících jezdily vlárskou četné vlaky Červeného kříže s raněnými, pak zajatci a vystěhovalci. (…).“[2]   

V průběhu čtyřletého celosvětového konfliktu nazývaného tehdy Velká válka nebo také Světová válka (a později 1. světová válka) bylo z obce Jestřabí do armády povoláváno a nasazováno mnoho desítek mužů. Ti byli průběžně odváděni podle principu všeobecné branné povinnosti po prohlídkách zdravotní způsobilosti a podle potřeb rakouského eráru na fronty této války. Někteří ranění byli po vyléčení opakovaně posíláni na bojiště. Z dostupných zdrojů nezjistíme kompletní seznam všech mužů, kteří museli z obce Jestřabí narukovat do této války. Víme o 75 mužích, kteří byli povoláni do boje. V srpnu 1914 narukovalo 29 mužů, dalších 11 do konce roku 1914, 15 mužů bylo povoláno v roce 1915, 10 v roce 1916 a čtyři pak v roce 1917. O šesti mužích máme informaci, že narukovali, avšak nevíme kdy. Je pravděpodobné, že mužů, kteří do Velké války narukovali, bylo ještě více. K zjištění počtu mužů jsme využili dva prameny vyprávěcí povahy, které vznikli ve sledované obci, školní a obecní kroniku. Ty však neobsahují jména všech mužů, kteří narukovali v roce 1917 a neuvádí jména mužů, kteří narukovali v roce 1918, resp. muže narozené v letech 1899 či 1900.[3]

Lepší přehled máme o mužích, kteří se stali obětí této války. Tedy buď padli přímo v boji, podlehli následkům zranění či nemoci na lůžku (v nemocnici či doma), byli nezvěstní v boji a později prohlášeni za mrtvé (tedy padli buď v boji, nebo zemřeli v zajetí, aniž by to však bylo jednoznačně úřadům známo) či byli zastřeleni jako zběhové. Takto se stalo oběťmi Světové války celkem 19 mužů, kteří z Jestřabí pocházeli (rodiště) či zde žili (domovská obec). K tomuto účelu jsme mohli využít kartotéku padlých v 1. světové válce spolu s databází padlých této válce Vojenského historického archivu, který je součástí Vojenského ústředního archivu v Praze.[4] Dále jsme využili další prameny jako rodné a úmrtní matriky sledované lokality či dalších míst, jakož i školní a obecní kroniku, případně dosavadní literaturu, která se problematice věnovala.[5] Vzájemnou komparací informací uváděných ve zdrojích jsme mohli potvrdit či vyvrátit informace o tom zda byl dotyčný obětí Světové války či nikoliv. Předkládaný seznam si nemůže dělat nárok na to, aby zahrnoval všechny padlé ve válce. Je však zpřesněním dosavadních poznatků.   

Mezi oněmi 19 oběťmi Velké války se nachází 12 osob, které se narodili v Jestřabí, tři v tehdejší místní jestřabské části Kochavec, dva ve Štítné, jeden v Žopech u Holešova a jeden v Šuranech na Slovensku (tehdy Uhry). Z nich pak mělo v Jestřabí domovskou příslušnost, tedy trvalé bydliště, 14 osob, tři na Kochavci (tedy také v obci Jestřabí) a dva ve Štítné. Do Rakousko-Uherské armády bylo povoláno hned na začátku války v srpnu 1914 při mobilizaci 6 mužů, kteří se stali oběťmi války, jeden pak v září 1914. Další dva byli povoláni do konce roku 1914, jeden buď v roce 1914 nebo 1915, dva pak v roce 1915 a tři v roce 1916. Ve čtyřech případech není známo, kdy byli povoláni (zřejmě v roce 1917 či 1918). Již v roce 1914 se stal obětí války jeden muž, v roce 1915 pak tři, v roce 1916 zemřelo v důsledku války pět jestřabských občanů, jeden v roce 1917, šest osob zemřelo v roce 1918, dva zemřeli až po skončení Světové války na následky zranění či válečných útrap (1919 a 1922), u jednoho muže nám není známo, kdy zemřel. Nejčastější příčinou úmrtí nebyla smrt v boji, ale úmrtí na následky zranění či nemoci v nemocnici nebo doma, na které zemřelo 8 mužů. Šest mužů padlo v boji. Čtyři muži byli prohlášeni za mrtvé, tedy padli buď v boji, nebo zemřeli v zajetí, jelikož jejich těla nebyla nalezena a ani informace o jejich osudu nebyla úřadům známa. Prohlášení za mrtva se rodiny dočkaly často až po dlouhých letech, kdy už nebyla naděje, že se jejich příbuzný (otec, manžel, syn) vrátí domů. Mezi oběti války počítáme i jednoho vojenského zběha, který byl zastřelen četnictvem pár dnů před koncem války.

A kde tito mužové umírali? Jak už je z předchozí statistiky patrné, tak nejčastěji v nemocnici (7 osob), na bojišti, čímž je míněno, že je nám známo konkrétní místo úmrtí v boji (4), doma (2) a v 6 případech není známé zcela konkrétní místo úmrtí (i když v některých případech víme, že to bylo někde na italském či ruském bojišti). V 15 případech je nám známo datum či alespoň měsíc, kdy voják zemřel. U čtyř zbývajících mužů to však nevíme. Přičemž u 9 osob je nám známo místo uložení jejich ostatků, u zbývajících 10 mužů to však nevíme. Nejhůře byla postižena rodina Františka a Anny Fagulcových z Jestřabí čp. 77, které válka připravila o tři syny, Martina (1892-1914), Františka (1877-1916) a Aloise (1897-1922). Nejčastějším příjmením oběti války z Jestřabí je Fagulec (4 muži), Marek (3) či Šuráň (2). Kromě výše zmíněných třech bratrů tito další muži nebyli pravděpodobně v blízkém příbuzenském vztahu.   

Čtenáře by jistě zajímalo, v jakých vojenských jednotkách tito muži sloužili. Víme to pouze u osmi z 19 mužů. Dva muži sloužili ve 3. pěším pluku (sídlo pluku Kroměříž), jeden byl příslušníkem 25. domobraneckého pěšího pluku (Kroměříž), další pak příslušníkem 25. zeměbraneckého pěšího pluku (Kroměříž), jeden členem 99. pěšího pluku (Znojmo), jeden 5. hraničářského praporu (nebo také 20. praporu polních myslivců), u jednoho muže víme pouze to, že byl členem pěšího praporu (nevíme však kterého). Jeden muž pak padl jako příslušník 2. československého střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad, 7. rota, tedy jako Československý legionář v Rusku (v Rakouské armádě sloužil ve 3. pěším pluku). A jaké hodnosti měli jestřabští muži? Samozřejmě, že kvůli sociálnímu postavení a prostředí, ze kterého pocházeli, nikterak vysoké. Devět z nich byli vojíni, jeden svobodník a pouze jeden byl poddůstojník s hodností četaře (Josef Toryška). U 8 dalších mužů nevíme, jakou měli hodnost. Je však pravděpodobné, že i oni byli vojíny.  

Pokud bychom se podívali, jakou měli oběti války z Jestřabí věkovou strukturu, zjistíme, že mezi 18 a 40 lety. Nejstarší obětí války byl František Fagulec čp. 77, který zemřel ve věku nedožitých 40 let ve vojenské nemocnici ve vídeňském Simmeringu. Tři mladí hoši, kteří se narodili v roce 1898 František Eliáš čp. 82, Jan Marek čp. 73 a Josef Fojtík čp. 33 zemřeli mezi svými 18. a 20. narozeninami (neznáme přesná data úmrtí). Do Světové války narukovali muži narození v letech 1864 – 1900. Tedy ti, kteří byli v roce 1914 ve věku 50 let a těm, kterým bylo v roce 1918 teprve 18 let. Pokud bychom se podívali na strukturu obětí podle ročníku narozených, tak nejhůře byl postižen ročník 1898, kdy z 10 narozených mužů v tomto roce čtyři padli v 1. světové válce (40%). Stejně tak byl postižen i ročník 1892, kdy z 5 narozených mužů dva zemřeli ve válce (rovněž 40%). Nejhůře tak byla postižena generace mužů narozených v 90. letech 19. století, kdy se v Jestřabí narodilo 102 mužů, z toho 12 se stalo obětí Světové války. Jinými slovy každý osmý muž narozený mezi lety 1890-1899 padl či zemřel v důsledku války.       

Mohli jsme však také konstatovat, že dva muži, o nichž se soudilo, že byli taktéž oběťmi války, jimi prokazatelně nebyli. Jedná se o Josefa Saňáka (*17. 3. 1898, Jestřabí 24) a Jana Lukšíka staršího (*17. 5. 1866, Jestřabí 3). Jan Lukšík byl mylně uváděn jako oběť války ve všech zdrojích. Podařilo se však prokázat, že Jak Lukšík zemřel teprve 20. května 1947 ve své rodné obci.[6] Josef Saňák se rovněž nemohl stát obětí Světové války, jelikož se v srpnu 1925 oženil.[7]

Domů se tedy nevrátilo 19 mužů, kteří zahynuli v rakousko-uherských uniformách na východní ruské i jižní italské frontě či v důsledku zranění a nemoci na těchto frontách. Mezi oběťmi byl i jeden muž v uniformě československých legií (ruský legionář Josef Marek). Nevíme zda někdo z jestřabských mužů zahynul na srbské frontě nebo v důsledku bojů na této frontě. Padlí a zemřelí muži byli pohřbeni na různých místech Evropy (Josef Marek dokonce v Asii), do individuálních i hromadných hrobů, označených i neoznačených. A nikomu se zřejmě nepodaří vypátrat, kde jejich těla leží.

Pokud bychom dnes v Jestřabí hledali pomník padlým z 1. světové války, tak marně. Jako jedna z mála obcí regionu Jestřabí nemá trvalou připomínkou tehdejších mrtvých vojáků, pomník celé „ztracené generace“. Můžeme se domnívat, co bylo pravým důvodem. Bylo to snad v důsledku toho, že obec neměla v průběhu První republiky dostatečné finanční prostředky nebo zde nebyla dostatečná vůle? Když se sousední obec Štítná rozhodla v roce 1937 postavit pomník svým padlým, dostala obec Jestřabí nabídku, že zde můžou být uvedeni i její oběti Světové války. Obecní zastupitelstvo obce Jestřabí však na svém zasedání dne 28. listopadu 1937 nabídku Štítné odmítlo s tím, že si „pořídí vlastní pamětní desku, případně pomník“. To se však nikdy nestalo. Dne 23. prosince 1937 mělo zastupitelstvo rozhodnout o stavbě pomníku padlých ve světové válce, avšak stavba byla zamítnuta „z důvodu, že mnohé rodiny po padlých projevili odpor pro postavení pomníku“.[8]

Z jestřabských občanů padlo, či zemřelo v 1. světové válce 19 občanů. V roce 1910 měla obec 463 obyvatel, z tohoto počtu se jedná o každého 24. občana obce, který se stal obětí této války (tj. 4,1% obyvatel obce). V sousední Štítné z celkového počtu 1363 obyvatel v roce 1910 padlo za oběť válce 43 osob, tedy každý 32. občan (3,2%). V Popově pak ze 421 obyvatel evidovaných v roce 1910 padli či zemřeli v průběhu světové války celkem 4 osoby, tedy každý 105. občan obce Popov (necelé 1%).[9]   

 

Osudy jednotlivých obětí války z Jestřabí[10]

 

V následujícím seznamu uvádíme všechny muže z obce Jestřabí, kteří se stali oběťmi 1. světové války, ať už na bojišti, nebo mimo ně. Nebyly to však bezpochyby všechny oběti této strašlivé „světové vojny“, mezi ně můžeme počítat také příbuzné, především pak manželky a děti těch, kteří se již nikdy nevrátili domů. Informace jsme zjišťovali z několika zdrojů, a to s různým výsledkem. Ve většině případů se  informace navzájem potvrzovaly, ba dokonce přinášely nové poznatky. Ale vyskytly se také případy, kdy si naopak odporovaly. Předkládáme tedy informace o padlých tak, jak se nám je podařilo zjistit:

            František Eliáš se narodil dne 15. dubna 1898 na Kochavci čp. 40 svobodné matce Marii Eliášové. Později žil v Jestřabí čp. 82. Povolán byl do rakouské armády v roce 1916 ve věku 18 let. Není nám známo, v jaké jednotce František Eliáš sloužil, ani jakou měl hodnost. Nepodařilo se zjistit ani datum, místo či příčinu úmrtí, ani to kdy a kde byl pohřben. Pouze víme, že padl. Bylo to mezi lety 1916-1918.  

            Alois Fagulec se narodil dne 20. července 1897 v Jestřabí čp. 9 nádeníku Františku Fagulcovi a Anně roz. Šuráňové. Dětství a mládí prožil v Jestřabí čp. 77. Nevíme, kdy byl povolán do armády, ani žádné další podrobnosti jeho působení ve válečném ohni Světové války. Víme jen to, že zemřel v nemocnici v Hernbathu dne 26. února 1922 na následky zranění z války ve věku 24 let a je tak počítán mezi oběti Světové války z Jestřabí (v obecní kronice uveden jako oběť v roce 1924).

            Bratrem předchozího byl František Fagulec, který se narodil dne 12. února 1877 domkaři Františku Fagulcovi a jeho manželce Anně roz. Šuráňové, kteří v té době bydleli na Kochavci čp. 47[11]. Před válkou žil s rodinou v Jestřabí čp. 77. Do zbraně byl povolán v roce 1915, žádné další podrobnosti o jeho válečném působení nevíme. V listopadu 1916 zemřel ve vojenské nemocnici ve vídeňském Simmeringu ve věku 39 let. Ve Vídni je zřejmě také pohřben.       

            Bratrem předchozích dvou mužů byl také Martin Fagulec, který se narodil dne 9. listopadu 1892 ve Štítné čp. 109[12]. Před válkou žil s rodinou v Jestřabí čp. 77. Martin Fagulec byl taktéž synem Františka Fagulce, tehdy dělníka v panském dvoře na Kochavci a Anny roz. Šuráňové. Do Světové války narukoval hned při mobilizaci v srpnu 1914, zemřel jako vojín již v listopadu 1914 v nemocnici v Praze.

            Další obětí Velké války z Jestřabí byl Josef Fagulec, muž s velmi pohnutým osudem. Josef Fagulec se narodil v Jestřabí čp. 62 dne 1. září 1884 domkaři Josefu Fagulcovi a Anně roz. Hrnčiříkové. Narukoval hned na počátku války v srpnu 1914, byl příslušníkem 5. hraničářského praporu (nebo 20. praporu polních myslivců) a po třech měsících války, dne 6. listopadu 1914, padl do ruského zajetí. Soudilo se také, že je nezvěstný či zemřel v zajetí. Ovšem až po konci války se mu podařilo na vlastní pěst dostat se či utéct z ruského zajetí a o strastiplné cestě se dostal domů. Buď v průběhu cesty nebo po návratu domů však onemocněl na skvrnitý tyfus (tzv. skvrnivku) a dne 29. března 1919 v záložní nemocnici v Uherském Hradišti zemřel. Jeho tělo bylo převezeno do Štítné, kde bylo 2. dubna 1919 uloženo na místním hřbitově.

            Josef Fojtík se narodil 3. ledna 1898 v Jestřabí čp. 33. Byl synem rolníka Martina Fojtíka a Anny roz. Davidové. Do armády byl povolán jako 18letý v roce 1916, bojoval na italském bojišti. Není známo, kdy a kde zemřel, jeho tělo nebylo nikdy nalezeno a identifikováno. Úředně byl prohlášen za nezvěstného, za mrtvého pak k 31. prosinci 1918.

             Martin Hlaďo byl synem rolníka Jana Hlaďo a Anny roz. Bařinkové. Martin Hlaďo se narodil 28. ledna 1894 v Jestřabí čp. 53. Narukoval již jako 20letý při mobilizaci na začátku války v srpnu 1914. Není známo, kdy a kde jako voják působil, ani kdy a kde zemřel. Soudilo se, že padl na ruském bojišti. Jeho tělo nebylo nalezeno a identifikováno. Dne 16. března 1927 byl svobodný krejčovský pomocník Martin Hlaďo, který byl od roku 1915 nezvěstný, prohlášen krajským soudem v Uherském Hradišti za mrtvého s tím, že nepřežil den 1. ledna 1918.[13]

            Jan Hýbl se narodil 5. září 1896 na Kochavci čp. 66 do rodiny kopaničáře Jana Hýbla a Marie roz. Černíčkové. Byl povolán do rakouské armády v roce 1915. Sloužil jako vojín 99. pěšího praporu (Znojmo). Jako raněný voják padl do ruského zajetí. Byl hospitalizován v nemocnici ve městě Rtishchevo (Rtiščevo) v Saratovské gubernii v Rusku. Zemřel při evakuaci této nemocnice. Ruské úřady oznámili zprostředkovaně jeho úmrtí rodině v roce 1917.

            Alois Kryštof se narodil dne 6. října 1888 v Žopech čp. 12 u Holešova domkaři Josefu Krištofovi a Marii roz. Hrnčiříkové. Alois Kryštof studoval měšťanskou školu v Holešově, v letech 1905 – 1910 vystudoval učitelský ústav v Kroměříži. Na začátku školního roku 1910/1911 nastoupil jako prozatímní učitel v Březové, k 1. březnu 1911 nastoupil na jednotřídní školu v Jestřabí, kde byl vedle Františka Dobiáše druhým učitelem.[14]  V roce 1914 byl Alois Kryštof přeložen na školu do sousední Štítné. Zřejmě ještě v roce 1914 narukoval k 3. pěšímu pluku v Kroměříži jako vojín. Padl dne 15. června 1915 u obce Nahaczow v Haliči na ruském bojišti, kde byl také tentýž den pohřben (dnes Nahachiv ve Lvovské oblasti, Ukrajina).

            Alois Marek se narodil dne 21. června 1898 ve Štítné čp. 214 kopaničáři Josefu Markovi a Marii roz. Holbové. Není známo, kdy narukoval a na kterou frontu. Alois Marek však z fronty zběhl a skrýval se doma na Kochavci čp. 89, kde pomáhal v hospodářství. Dne 24. října 1918 vyvážel právě hnůj, když zde přišel strážmistr Zelený. Marek se ukryl za vůz, avšak strážmistr na něj spustil palbu, která jej zasáhla a usmrtila.[15] Dne 27. října 1918 byl zastřelený vojenský zběh pohřben na štítenském hřbitově.

            Jan Marek se narodil dne 27. prosince 1898 v Jestřabí čp. 73. Byl synem rolníka Josefa Marka a Marie roz. Borošové. Povolávací rozkaz obdržel v roce 1916. Padl zřejmě 6. října 1918 na italském bojišti. Ovšem jeho tělo nebylo nalezeno a identifikováno, byl úředně prohlášen za mrtvého k datu 6. 10. 1918.

            Josef Marek se narodil dne 26. listopadu 1892 v Jestřabí čp. 48. Byl jediným Československým legionářem, který padl v boji. Viz kapitola Osudy jednotlivých Československých legionářů a dobrovolníků zahraničního odboje za 1. světové války z obce Jestřabí.

            Josef Novák se narodil dne 26. srpna 1890 v Jestřabí čp. 17. Byl synem rolníka Františka Nováka a Terezie roz. Pavlůskové. V říjnu 1912 se oženil s Annou roz. Hýblovou z Jestřabí. Žil v Jestřabí čp. 17. Do armády byl povolán na začátku světového konfliktu v srpnu 1914. V průběhu bojů byl raněn. Po vyléčení byl poslán domů, v roce 1916 byl opět povolán, pak byl poslán domů na dovolenou, kde 7. října 1916 zemřel na tyfus. Pohřben byl 9. října ve Štítné.

            Jan Strnka se narodil dne 20. srpna 1878 v Jestřabí čp. 2. Byl synem domkaře Jiřího Strnky a Terezie roz. Burešové. Byl ženatý s Marií roz. Pinďákovou, žili v Jestřabí čp. 61. Narukoval po zveřejnění mobilizační vyhlášky v srpnu 1914 do Kroměříže k 25. zeměbraneckému pěšímu pluku. V roce 1915 byl se svojí jednotkou poslán na nově otevřenou italskou frontu. Od 2. listopadu 1915 byl nezvěstný. Rodina jistě doufala i po skončení války, že se vrátí. V srpnu 1925 však byl prohlášen za mrtvého, s tím, že nepřežil 31. prosinec 1917.

            Jan Šeliga se narodil dne 17. června 1894 v Jestřabí čp. 13. Byl synem domkaře Františka Šeligy a Terezie roz. Janáčové. Narukoval v září 1914. Není nám známo, s kterou jednotkou a na kterou frontu byl poslán. Byl těžce raněn a zemřel dne 7. srpna 1916 v mobilním špitálu (polní nemocnici) č. 2/12 na úplavici ve věku 22 let. Byl pohřben na vojenském hřbitově Ubekeiner Freistnitz v Kraňsku (dnešní Slovinsko) v hrobě č. 16.

            František Šuráň se narodil dne 27. července 1895 v Jestřabí čp. 21 rolníku Františku Šuráňovi a Anně roz. Markové. Povolán byl v roce 1914. Není však známo ke které jednotce. Padl jako vojín dne 8. října 1915 ve věku 20 let u Zamiszcze na ruském bojišti. Datum pohřbu není známo, byl zřejmě pohřben přímo na bojišti.

Tomáš Šuráň se narodil dne 14. listopadu 1878 v Jestřabí čp. 28. Byl synem domkaře Františka Šuráně a Marie roz. Štěpančíkové. Narukoval v roce 1914. Jeho domovskou jednotkou byl 25. domobranecký pluk v Kroměříži. Padl jako vojín dne 4. května 1915 na ruské frontě u Nysce Čeznilikič v Haliči. Následujícího dne byl tamtéž pohřben.

Jan Tománek se narodil dne 8. července 1883 na Kochavci čp. 65 domkaři Františku Tománkovi a Marii roz. Fojtíkové. Narukoval v roce 1914 nebo 1915 k 3. pěšímu pluku do Kroměříže. Byl raněn a převezen do infekční nemocnice v Brně, kde zemřel na otravu krve (sepsi) dne 7. září 1916 ve věku 33 let. Jeho tělo bylo převezeno do Štítné, kde bylo dne 11. září pohřbeno na místním hřbitově.

Josef Toryška (či Toriška) se narodil dne 27. července 1881 v Šuranech na Slovensku (v tehdejších Uhrách). Byl domkařem v Jestřabí čp. 82, jeho manželkou byla Františka roz. Eliášová. Narukoval po zveřejnění mobilizační vyhlášky v srpnu 1914. Byl četařem pěšího pluku (zřejmě 3. pěšího pluku). Padl dne 15. června 1918 ve věku 37 let na italském bojišti „zasažen jsa granátem“. Měl několikero vyznamenání: byl „vyznamenaný medailí bronzovou, malou i velkou medailí stříbrnou a křížem Karlovým“.[16]

 

Českoslovenští legionáři a dobrovolníci zahraničního odboje za 1. světové války z obce Jestřabí

 

V rámci této práce se podařilo zjistit nové skutečnosti, podrobnosti a zpřesňující informace k účasti jestřabských občanů v odboji za 1. světové války (1914-1918), kteří se zapojili do zahraničního odboje v rámci legií v Itálii a v Rusku či jakožto dobrovolníci ve Spojených státech amerických (USA).

Československé legie byly vojenské jednotky zahraničního odboje proti Rakousku-Uhersku za 1. světové války. Legie vznikaly na území Ruska, Itálie, Francie, Srbska i jinde jako dobrovolnické jednotky z řad zajatců, přeběhlíků a krajanů žijících v zahraničí. Legie výrazně napomohly vzniku Československé republiky a po jejich vojenských vystoupeních na straně Dohody světové velmoci USA, Velká Británie a Francie souhlasily se vznikem samostatného Československa. Legionáři se vrátili jako hrdinové, kteří se stali jednou z opor české státnosti a základem nové československé armády.[17] 

Z dostupných zdrojů, tj. osobní karty legionáře a legionářského poslužného spisu, z nichž jsou použitá data, která byla publikována v publikaci Českoslovenští legionáři okresu Zlín,[18] v databázích legionářských vojsk na webu Vojenského ústředního archivu v Praze[19] a rovněž na webu Projektu Legie 100.[20] Z uvedených dat vyplývá, že z obce Jestřabí pocházelo celkem 10 legionářů, z toho 6 mužů vstoupilo do Československých legií v Itálii a čtyři byli legionáři v Rusku. Ruským legionářem byl také Alois Zezulka (*1895, Nedašov 4), který žil od roku 1920 až do své smrti v roce 1977 v Jestřabí. V řadách legionářského vojska padl jediný muž, a to Josef Marek (1892-1918) z Jestřabí čp. 48. Počet legionářů pocházející z Jestřabí ve srovnání s okolními obcemi vzhledem k počtu obyvatel dle sčítání lidu z roku 1910 byl poměrně vysoký. Počet obyvatel při sčítání lidu v roce 1910 vs. počet legionářů: Jestřabí 463 obyvatel vs. 10 legionářů (tj. 2,2 % obyvatelstva), Bohuslavice nad Vláří 569 obyvatel vs. 2 legionáři (tj. 0,35 %), Popov 421 vs. jeden (tj. 0,24 %), Rokytnice 554 vs. jeden (tj. 0,18 %) a Štítná nad Vláří 1363 obyvatel vs. 12 legionářů (tj. 0,88 %).[21]

 

Českoslovenští legionáři v Rusku (1914 – 1920)

 

Vedle Francie bylo druhou dohodovou mocností, na jejímž území byla na začátku války postavena česká dobrovolnická jednotka, carské Rusko. V průběhu prvních týdnů války vznikla formace s názvem Česká družina, která byla složena z krajanů žijících na území Ruska. Jednotka byla rozptýlena na frontovém úseku 3. ruské armády, kde plnila výzvědné a propagandistické úkoly. Česká družina byla vysoce hodnocenou jednotkou ruské armády. V prosinci 1914 se k ní připojily první tři stovky dobrovolníků z řad zajatých vojáků rakousko-uherské armády české národnosti. Teprve později se jednotka stala základem československého legionářského vojska utvářeného pod politickou autoritou Masarykova exilu na ruském území.[22] Pod názvem Česká družina fungovala do 2. února 1916, kdy se přeměnila na Československý střelecký pluk, který měl 1 600 členů. Na jaře 1916 se do jednotky přihlásilo na 800 volyňských Čechů, díky nim mohla být v květnu 1916 rozšířena na brigádu, v jejímž rámci působily již dva pluky (1. československý střelecký pluk Jana Husi a 2. československý střelecký pluk Jiřího z Poděbrad). V průběhu roku 1916 se v zajateckých táborech šířilo tzv. zajatecké hnutí. V tranzitním zajateckém táboře v Darnici na Ukrajině bylo zřízeno Československé agitační středisko, které působilo na zajatce a seznamovalo je se záměrem státní samostatnosti Československa a o záměru vybudování „velkého legionářského vojska“. Do konce roku 1916 se střelecká brigáda rozrostla již na bezmála 6 000 vojáků.[23] Byl mezi nimi také Alois Zezulka (1895-1977), rodák z Nedašova a pozdější jestřabský občan. Na začátku roku 1917 se stal členem 1. střeleckého pluku nejmladší jestřabský legionář, teprve 18letý Jan Saňák (* 1898) z Kochavce.

V březnu 1917 zasáhly Rusko revoluční události, 8. března padla vláda a abdikoval car. Byla ustavena nová prozatímní demokratická vláda, která pokračovala ve spojeneckých závazcích předchozího režimu na straně Dohody. Představitelé Čechů a Slováků v Rusku se rozhodli do vnitropolitických problémů Ruska nezasahovat a nadále prosazovat jen vlastní zájmy, tedy vybudování legionářského vojska, které by bojovalo na straně Dohody proti Centrálním mocnostem. Tato zásada zůstala platná i po bolševickém převratu v listopadu 1917 a následující půlrok až do května 1918, kdy se rozhořel mezi Československými legionářskými vojsky a vládnoucími komunisty vážný konflikt. Vraťme se však o rok zpět. Na jaře 1917 byla brigáda rozšířena o 3. československý střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova. V té době byl do této nové jednotky přijat Josef Škubník (*1891) z Jestřabí čp. 56. Na začátku června 1917 byl zařazen do 2. čs. střeleckého pluku František Hlaďo (*1891). Ještě v tomtéž měsíci bylo československé vojsko v Rusku posláno v rámci plánované Kerenského ofenzívy na frontu do oblasti města Tarnopol v Haliči. Třem a půl tisícům československých vojáků byl svěřen úsek u obce Zborov, kde 2. července 1917 zaznamenali společně s finskou divizí velký vojenský úspěch, který však byl kvůli rozkladu ruských ozbrojených sil, dočasný. Byla to poslední ruská ofenzíva této války a skončila fiaskem. Navzdory celkovému neúspěchu ofenzívy měla účast československé jednotky obrovský význam pro další rozvoj československého zahraničního odboje, zvláště pak na jeho mezinárodní uznání. O mimořádném úspěchu Čechoslováků až nekriticky referovaly všechny tehdejší světové deníky, což mělo vliv na světové veřejné mínění ve prospěch „československé věci“ a samostatného Československa. Jeden z novinových titulků zněl: „Prapor Československa v táboře Dohody!“. Zrodil se mýtus Zborova a díky němu se začali hlásit do československých jednotek dobrovolníci nejen v Rusku, ale také ve Francii, Itálii a v USA. A domácí veřejnost se dozvěděla, že „V Rusku bojují naši!“. Je vysoce pravděpodobné, že se někteří z jestřabských legionářů této bitvy také zúčastnili, nemáme to však zcela jednoznačně potvrzeno.[24]    

Ruská prozatímní vláda bezprostředně po bitvě u Zborova povolila neomezený nábor dalších českých a slovenských zajatců. Po zajateckých táborech se rozjeli v létě 1917 náborové komise. Také Masaryk, který po celý rok 1917 pobýval v Rusku, objížděl osobně vojenské útvary a zajatecké tábory, ve kterých osobně agitoval. Začala výstavba velkého legionářského vojska, armádního sboru o třech divizích s celkovým počtem 17 pluků. Během léta 1917 se do československé jednotky přihlásilo dalších 27 000 nových dobrovolníků. Na ruském území se zformovala velmi významná vojenská síla, která byla vnitřně kompaktní, operačně samostatná, dobře vyzbrojená, organizovaná, disciplinovaná a odhodlaná bojovat. Vnitřní poměry armády byly postaveny na demokratickém principu, prosazoval se v ní duch bratrství a rovnosti, vojáci a důstojníci si tykali, rozhodnutí byla prováděna hlasováním vojáků.[25]

Po bolševické revoluci uskutečněné podle gregoriánského kalendáře dne 7. listopadu 1917 se zhoršilo postavení Československých legií v Rusku. Československý armádní sbor se nacházel v centrální části Ukrajiny, v Kyjevě a jeho okolí. Šarvátek mezi bolševiky a přívrženci svržené prozatímní vlády se legie neúčastnily a zachovávaly přísnou neutralitu. V prosinci zahájili bolševici jednání s Ústředními mocnostmi, bylo vyhlášeno příměří. V téže době vyhlásila Ukrajina státní nezávislost, načež jí bolševici z ruského Petrohradu vyhlásili válku. Ukrajina zahájila separátní jednání o míru s Německem a Rakousko-Uherskem. Masaryk za této situace vyjednal se sovětskou vládou a Dohodou přesun celé armády do Francie, který se však neuskutečnil. V únoru 1918, tedy po zhroucení ruské fronty a ještě před podepsáním separátního míru, začala Ukrajinu obsazovat německá vojska, přičemž odpor jim kladli svorně jak bolševici, tak jejich odpůrci. K Československému armádnímu sboru dislokovanému v Kyjevě a nedaleko od něj na východ od řeky Dněpr se blížila německá vojska. Krátce před ústupem z Kyjeva se stal příslušníkem 2. československého střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad jestřabský rodák Josef Marek (1892-1918) z Jestřabí čp. 48. Do jednotky byl přijat v Kyjevě dne 28. února 1918. Stalo se tak v poslední chvíli před postupujícími Němci, kteří již obsazovali město. Následujícího dne, tedy 1. března, opustil Kyjev poslední československý voják. Dne 3. března 1918 byl v Brestu-Litevském podepsán separátní mír mezi bolševickým Ruskem a Ústředními mocnostmi. Ovšem uzavřený mír se netýkal Čechoslováků, kteří tvořili z mezinárodně-právního hlediska samostatnou vojenskou sílu Dohody, byť na území v té době již – po podpisu míru – neutrálního státu. Proto se Němci rozhodli pro útok, který měl zabránit legiím k ústupu na východ do ruského vnitrozemí. To vedlo k tomu, že se mezi ustupujícími Čechoslováky a jejich německými pronásledovateli rozhořela počátkem března 1918 bitva o křižovatku železničních cest u města Bachmač na Ukrajině. 6. československý pluk (zvaný Hanácký) držel Bachmač a odrážel útoky Němců až do okamžiku než se všechny ostatní československé jednotky evakuovali na východ do oblastí jižního Ruska.[26]

Bylo zřejmé, že za této situace je jedinou možností transport z Ruska na jinou frontu Světové války, do Francie. Sovětská vláda ještě v polovině března 1918 souhlasila s československým požadavkem přesunu jednotky po transsibiřské magistrále do Vladivostoku a současně schválila další nábor českých a slovenských zajatců v sibiřských zajateckých táborech. Teorie se často liší od praxe a tak tomu bylo i v tomto případě. V následujících týdnech bolševici zdržovali transporty československých vojáků na východ a požadovali jejich odzbrojení. Dne 26. března 1918 došlo v městě Penza k částečnému odzbrojení čs. jednotek, které musely sovětům odevzdat velkou část výzbroje (zvláště těžké zbraně). 63 vlakových souprav se 42 000 československými vojáky pokračovalo po transsibiřské magistrále dále na východ. Koncem dubna 1918 dorazila do Vladivostoku první souprava se dvěma pluky.[27] Avšak další přesun se takřka zastavil. Důvodem bylo to, že se Sověti snažili naplňovat podmínky brest-litevského míru. V opačném, tedy západním, směru než Čechoslováci mířily po jednokolejné železniční trati vlaky plné německých a rakousko-uherských zajatců, kteří se navraceli do Rakousko-Uherska a Německa, aby posílili západní a jižní frontu. Přičemž československé vlaky stály ve stanicích podél celé magistrály od Penzy až po Vladivostok. Napětí mezi legionáři rostlo. Začaly se mezi nimi šířit nejrůznější fámy a konspirační teorie.

Za této situace došlo dne 14. května 1918 ve stanici Čeljabinsk k vážnému incidentu, který měl vliv na další postavení československého vojska v Rusku a v poměru československých legií k tehdejším ruským vnitropolitickým událostem. Zdánlivě drobný tzv. čeljabinský incident znamenal, v konečném důsledku to, že československé legie vojensky vystoupily proti bolševikům. Z projíždějícího vlaku s propuštěnými maďarskými zajatci vylétl železný předmět, který těžce zranil československého vojáka. Legionáři vlak zastavili a domnělého viníka zlynčovali. Ruská ozbrojená hlídka místního sovětu zajala 10 čs. legionářů, načež dva československé legionářské pluky obsadily město a zbavily místní sovět moci. O týden později došlo v Čeljabinsku k další důležité události. Na poradě delegátů sjezdu čs. vojenských zástupců v celém Rusku byla ruská pobočka Národní rady zbavena autority (Masaryk byl v té době již v USA) a nově zvolený Prozatímní výkonný výbor prosadil, že jednotky budou pokračovat v evakuaci do Vladivostoku bez ohledu na postoj sovětů. Tedy, že si legie postup vynutí i silou (tedy bojem). Následující den vydal Trockij všem sovětům příkaz k odzbrojení čs. legionářů. Snaha bolševiků o odzbrojení legií však byla marná. Všechny útoky legionáři odrazili (Omsk), či dokonce bolševiky odzbrojili (Penza). Legionáři začali obsazovat strategické body a města kolem magistrály se snahou vytvořit souvisle hájenou oblast mezi městem Penza v jižním Rusku a Irkutsk na Sibiři a přitom zůstávat ve vzájemném spojení. U města Samara na návrší Lipjag došlo v červnu 1918 k největší bitvě mezi bolševiky a legionáři, při které padlo 2 000 bolševiků a jen 30 legionářů. Československý armádní sbor si začal velmi energicky razit cestu magistrálou, což zapůsobilo na západní spojence Dohody, která ve stejné době po půlročním tolerování vyhodnotila bolševickou vládu v Rusku jako vážnou mezinárodní hrozbu a začala uvažovat o podpoře protibolševických sil a přímé intervenci armád Dohody proti bolševickému Rusku. Základní páteří intervenčních armád se měl stát Československý armádní sbor, který v té době dlel nedobrovolně na Sibiři. Prozatímní sibiřská vláda složená z eserů (strany socialistů revolucionářů), která se ustavila v květnu 1918, slibovala Rusům tažení na Moskvu a Petrohrad, svržení bolševiků, obnovu parlamentní demokracie a pokračování války proti Německu. Tím si získala sympatie čs. legií, které jí slíbily podporu. Prakticky to bylo vyjádřeno tím, že 7. června dobyli čs. legionáři město Omsk, následujícího dne Samaru. V polovině června pak čs. legie kontrolovaly souvislé území o délce bezmála 10 000 km transsibiřské magistrály mezi Samarou a Irkutskem. Spojenecký tisk nazval Čechoslováky „Pány Sibiře“. Směřování vlaků se obrátilo. Československé ešalony (ozbrojené vlaky) začali směřovat zpátky na západ na nově vytvořenou frontu proti bolševikům na Urale a o pár týdnů později dokonce i na řece Volze. Během léta 1918 obsadily legie několik sibiřských měst. Jedním z nich bylo i město Jekatěrinburg, kde bolševici drželi carskou rodinu. Záměr osvobodit cara Mikuláše II. a jeho rodinu se však nepodařil, jelikož bolševici před příchodem československé armády cara s celou rodinou zavraždili.[28]

Ze sibiřských zajateckých táborů se do legií přihlásilo dalších bezmála 14 000 mužů, dalších 5000 mužů pracovalo jako personál na železnici či v týlu. Celkem čítal Československý armádní sbor v Rusku v polovině roku 1918 na 56 000 mužů. Ovšem bolševici koncem srpna 1918 přešli do protiútoku. Nově budovaná Rudá armáda zaútočila na několika místech. A právě při jednom z útoků Rudé armády u stanice Iglino padl dne 28. srpna 1918 Josef Marek (1892-1918) z Jestřabí čp. 48 spolu s dalšími sedmi legionářskými druhy. Legie se musely stáhnout z Povolží a pak i z Uralu. Novým opěrným bodem se stalo město Ufa. Zde byl také Josef Marek se svými druhy pohřben. Slibovaná pomoc ze strany spojenců nepřicházela, vlastní ztráty rostly a ani Prozatímní sibiřská vláda nebyla schopna postavit vlastní armádu. Když se objevila zpráva o proklamaci Československé republiky 28. října 1918, dokonce to nevyvolalo ani přílišné nadšení.[29]

V listopadu 1918 provedl bývalý velitel černomořské flotily A. V. Kolčak v Omsku převrat, při kterém svrhl Prozatímní sibiřskou vládu a prohlásil se diktátorem. Což postavení čs. legií dále zkomplikovalo. Ve stejnou dobu přijel na Sibiř ministr vojenství nové Československé republiky M. R. Štefánik, který reorganizoval legie. Došlo také ke zrušení všech demokratických prvků v řízení vojska. Československé jednotky již žádnou ofenzivu proti bolševikům nerozvinuly, dobyté pozice začaly předávat Kolčakovým jednotkám a stáhly se k magistrále. V průběhu celého roku 1919 setrvávaly legie na Sibiři. Hlavní velení sídlilo v Omsku, stejně jako Kolčakova vláda. Legie se opět stahovaly na východ. Rostla nespokojenost a touha dostat se domů. Dohodové mocnosti však stále počítaly s československými legionáři jakožto s intervenční armádou proti bolševikům. Legionáři očekávali posily, které však nepřicházely. Setrvávání na Sibiři vedlo k tomu, že čs. legionáři začali plnit nejen vojenskou funkci, ale angažovali se také v mnoha jiných oblastech. Opravovali železnice, převzali správu nad 105 průmyslovými podniky (bylo mezi nimi i 18 dolů), spravovali pekárny, truhlářské, obuvnické či zámečnické dílny apod. Měli zde vlastní banku – Vojenskou spořitelnu – s 84 pobočkami, kde se úročilo 4% (pozdější Legiobanku). V prosinci 1919 vyplula konečně první transportní loď s československými vojáky z Vladivostoku. Ve stejné době vyklidily legie Omsk, přičemž je pronásledovala bolševická armáda. Legionáři vzali pod ochranu nejen „všeruského vládce“ Kolčaka, ale také carský zlatý poklad (tedy to co z něj zbylo). V Irkutsku, který v lednu 1920 ovládli bolševici s esery, byli nuceni legionáři vydat Kolčaka. Od tohoto okamžiku zachovávalo Československé vojsko na Rusi po více než roce a půl opět přísnou neutralitu, jelikož s bolševiky v Irkutsku uzavřelo příměří. Podmínkou bolševiků byl rychlý odchod z Ruska, naopak legionářům byl slíben bezpečný a volný pohyb po železnici do Vladivostoku. Carský poklad legionáři vydali bolševikům dne 1. března 1920 po odjezdu posledního vlaku z Irkutsku. Na evakuaci legionářů z Vladivostoku se podílely kromě japonských, také americké, britské, francouzské, italské a dvě československé lodě. Legie postupně opustily Vladivostok mezi prosincem 1919 a zářím 1920. 42 transportních lodí přepravilo bezmála 73 000 osob (z toho asi 53000 vojáků a poddůstojníků, 3 000 důstojníků, 7 000 dalších občanů, 1 700 žen, 700 dětí, 2 000 cizinců atd.). Domů se dostali buď kolem Asie do Rudého moře přes Suezský průplav do italského Terstu anebo přes Japonsko a Havajské ostrovy do Kalifornie – vlakem přes USA – pak opět lodí do Francie či Německa – pak opět vlakem do Československa. Poslední čs. legionáři se vrátili počátkem roku 1921. Po dlouhých letech odloučení od rodin. Čs. legionáři v Rusku přinesli za československou nezávislost největší oběti. Na ruském území zůstalo přes 4 300 druhů, kteří zde v letech 1914 – 1920 padli nebo podlehli zraněním či nemocem.[30]        

 

Českoslovenští legionáři v Itálii (1917 – 1918)

 

Zdejší vznik legií se značně odlišoval od Ruské a Francouzské fronty. O vznik československých jednotek se zasadilo české zajatecké hnutí. Veškeré snahy byly nezávislé na zahraniční politice T. G. Masaryka, který italské frontě nepřikládal velký význam. Trvalo také velice dlouho, než byly oficiálně Československé legie jako samostatné vojsko na území Itálie povoleny. Italská vláda změnila svůj odmítavý postoj teprve v dubnu 1918. Do té doby byly naše jednotky roztroušeny mezi italskou armádou, a pokud už působil samostatný československý pluk, tak pod italským velitelem. Po návratu do vlasti byly legie nasazeny do bojů o Slovensko. V italských legiích působilo asi 20 000 dobrovolníků, padlo přibližně 350 mužů. 

            Itálie vstoupila do války v květnu 1915 na straně Dohody. Od toho okamžiku se dostávaly do italského zajetí tisíce vojáků rakousko-uherské armády, mezi nimi i Češi a Slováci. Po zprávách o bitvě u Zborova na ruské frontě v červenci 1917 se začali zajatci hlásit do Československého dobrovolnického sboru (založeného již 17. ledna 1917). Italská vláda však nechtěla povolit českým a slovenským vojákům vytvářet vlastní jednotky. Ovšem od července 1917 byli zajatci obou těchto národů koncentrováni do obřího zajateckého tábora u města Padula v provincii Salerno na jihu Itálie. Vyjednávání Edvarda Beneše s italskou vládou zastupujícího Národní radu československou v Paříži o přesunu zajatců do Francie byla neúspěšná. V říjnu 1917 povolila alespoň budování „Československých pracovních jednotek“. Ovšem o pár týdnů později utrpěly italské síly drtivou porážku u Caporetta, po níž se fronta posunula o 100 km na jih. Teprve v únoru 1918 konečně došlo alespoň k sestavení pracovních jednotek. Československý dobrovolnický sbor měl tehdy ve svých řadách 9 000 zajatců, kteří obdrželi italské uniformy, na něž si připínali české červeno-bíle stužky. V táboře v Padule složili písemně přísahu s doložením totožnosti před komisařem Československé národní rady. Načež odjeli budovat obranná postavení u města Mantova. S výstavbou pracovních jednotek namísto vojenských ovšem zásadně nesouhlasil velitel československé armády ve Francii M. R. Štefánik, který v březnu 1918 přesvědčil předsedu italské vlády pro projekt „samostatné československé armády v Itálii“. [31]  

Dohoda o vzniku tohoto vojenského sboru byla podepsána dne 21. dubna 1918 v Římě. V následujících dnech byli členové pracovních jednotek nasazených u Mantovy a čeští a slovenští zajatci z tábora v Padule převedeni do vznikající 6. divize, která čítala 18 000 mužů. Další dobrovolníci přibyli po náborové kampani v dalších zajateckých táborech. V důsledku kritického nedostatku důstojnického sboru, veleli plukům legionářů číslo 31 až 34 italští velitelé. Českoslovenští vojáci v Itálii zasáhli do bojů poprvé pod vlastním národním praporem v červnu 1918 u města San Dona. Československé divizi byl svěřen krátký úsek alpské fronty mezi východním břehem Gardského jezera a městečkem Brentonico (severně od města Verony) v nadmořské výšce 2 000 metrů. Hlavním opěrným bodem Čechoslováků se stal vrch Doss´Alto (kóta 703), o který sváděli s rakouskou armádou urputné boje.    

Z příslušníků malých průzkumných a propagandistických jednotek, které byly tajně roztroušeny po celé frontě a podléhaly striktně italskému velení, byl v květnu 1918 sestaven československý průzkumný prapor, který byl na papíře součástí 31. střeleckého pluku (od září 1918 fungoval jako 39. střelecký pluk). Tato jednotka plnila na frontě zvláštní úkoly a cíle, přičemž malá družstva pronikala hluboko do týlu nepřítele. Hned na začátku svého působení – dne 15. června 1918 – nestihlo 25 příslušníků 9. roty 31. střeleckého pluku včas ustoupit, byli zajati, rakouským polním soudem odsouzeni jako vlastizrádci a následně popraveni. Působení v této výzvědné jednotce, která byla „zrakem a sluchem“ italské armády, bylo tedy velmi nebezpečné.

Do konce října 1918 měli Československé legie v Itálii pod velením italského generála Luigiho Piccioneho na 20 000 mužů. Příměří na italsko-rakouské frontě vstoupilo v platnost dne 4. listopadu 1918. V průběhu posledního válečného roku padlo do italského zajetí sto tisíc rakouských vojáků narozených na území českých zemí, kromě Čechů, také asi 30 000 českých Němců. Dne 28. října 1918 se všichni stali občany nového státu, Československa. Ihned po vyhlášení příměří se mohli všichni tito zajatci přihlašovat do nově vytvářených domobraneckých praporů. Díky nim pak celkový počet legionářů v Itálii stoupl na 50 000 až 60 000 mužů. Tato armáda se pak v první polovině roku 1919 zasloužila o vojenské zajištění Slovenska a vytýčených jeho hranic.[32]

Z dostupných zdrojů, tj. osobní karty legionáře a legionářského poslužného spisu vstoupilo z obce Jestřabí do Československých legií v Itálii celkem šest mužů: Jan Fojtík (*1891, Jestřabí 6), Jan Lukšík (*1896, Jestřabí 3), Jan Strnka (*1880, Jestřabí 25), Jan Strnka (*1890, Jestřabí-Kochavec 41), František Škubník (*1882, Jestřabí 56) a Jan Šuráň (*1894, Jestřabí 75). Tři muži byli zařazeni v rámci rakouské armády do 3. pěšího pluku a odsud se také dostali do italského zajetí. Jan Lukšík padl do zajetí jako příslušník 17. praporu polních myslivců, Jan Strnka (*1880) byl součástí 1. praporu tyrolských myslivců a František Škubník pak 3. zákopového praporu. Nejvyšší dosaženou hodnost v řadách rakouského vojska obdržel Jan Šuráň, který byl desátníkem, Jan Fojtík svobodníkem, ostatní byli vojíni. Z jestřabských mužů padl do italského zajetí nejprve Jan Strnka (*1880), a to v říjnu 1915. O rok později pak jeho o 10 let mladší jmenovec Jan Strnka (*1890), v červnu 1917 pak Jan Šuráň a zbylí tři muži pak v průběhu srpna 1917. Čtyři z nich byli prokazatelně umístěni v zajateckém táboře v Padule, kde byla koncentrována většina českých zajatců z italského bojiště. Jako první z jestřabjanů se do Československého dobrovolnického sboru v Itálii v zajateckém táboře v Padule přihlásil v říjnu 1917 teprve 21letý Jan Lukšík z Jestřabí čp. 3. Bylo to krátce poté, co italská vláda souhlasila s výstavbou „československých pracovních jednotek“. V listopadu 1917 jej následoval Jan Strnka (*1890), taktéž v Padule (je uváděno také Foligno, provincie Perugia, kde sídlilo velení čs. legií v Itálii). V únoru 1918 se Československý dobrovolnický sbor rozrostl o dva další muže z Jestřabí, nejprve Jana Fojtíka a následující den také Jana Šuráně (18. a 19. února). V dubnu se pak přihlásil v Padule do vznikající československé armády Jan Strnka (*1880) a v květnu pak František Škubník (místo neuvedeno). Tři dny poté co byla podepsána dohoda o vzniku československých legií mezi italskou vládou a národní radou československou – tedy 24. dubna 1918 – vznikli v rámci 6. divize čtyři československé střelecké pluky (pluky číslo 31 až 34). Tentýž den byl do 34. čs. střeleckého pluku přijat Jan Lukšík, o dva dny později pak do téhož pluku Jan Strnka (*1880) a Jan Šuráň. Do 31. čs. střeleckého pluku byl 26. dubna zařazen Jan Fojtík a Jan Strnka (*1890). František Škubník se přihlásil do legií jako jediný již v okamžiku, kdy tomu nebránili žádné překážky ze strany italských úřadů a byl tedy v den přihlášení okamžitě zařazen do 32. čs. střeleckého pluku (14. května). Všichni jmenovaní měli při svém vstupu do legií hodnost vojína, tedy nebyla brána v potaz jejich hodnost v rakouské armádě (což se týkalo Fojtíka a Šuráně). Jako první byl na italsko-rakouské frontě nasazen v červnu 1918 střelecký pluk č. 31., a to jako výzvědný. Výzvědný pluk byl roztroušen po celém úseku u 6. italské armády. Působili v něm Jan Fojtík a Jan Strnka (*1890), kteří podnikali velmi nebezpečné výzvědné mise do rakouského týlu. Spolu s celou jednotkou byl Jan Fojtík v září 1918 převeden pod 39. čs. střelecký pluk (v případě Jana Strnky to nevíme). Koncem srpna 1918 byli po důkladném výcviku nasazeni i ostatní jestřabští muži spolu se svými jednotkami ve vysokohorském terénu na Doss´Alto (na řece Piavě v říjnu 1918 nasazeni nebyli, jelikož nikdo z nich nebyl příslušníkem 33. čs. střeleckého pluku, který byl na tomto úseku nasazen). Žádný z jestřabských legionářů v Itálii nepadl a všichni se dočkali konce války, tedy příměří, které vstoupilo na italské frontě v platnost dne 4. listopadu 1918.[33]

 

Zajištění Československých hranic (1919)

 

Státní samostatnost Československé republiky byla proklamována dne 28. října 1918, ovšem bylo potřeba zajistit území a dosud nevytyčené hranice nově vzniklého státu. Bylo nutné vojensky zajistit české a moravské pohraničí, kde se projevili separatistické tendence německy mluvícího obyvatelstva. Dále Těšínsko, na které si dělalo nároky nově vznikající Polsko a také území celého Slovenska, které bylo do té doby součástí Uher. Nový stát neměl armádu, začala se organizovat „sokolská“ armáda, která do konce roku obsadila české a moravské pohraničí. Dva pokusy s obsazením Slovenska skončily fiaskem, proto bylo v průběhu měsíce prosince 1918 přesunuto 30 000 příslušníků italských a francouzských legií na území Československa. Prakticky okamžitě byli posláni na území Slovenska, které v průběhu ledna 1919 bez větších potíží zajistili a obsadili. Mezi nimi bylo i šest jestřabských občanů, kteří v té době působili jako italští legionáři: Jan Fojtík, Jan Lukšík, Jan Strnka (*1880), Jan Strnka (*1890), František Škubník a Jan Šuráň. 

Po zajištění Slovenska se pozornost přenesla na Těšínsko, které již v říjnu 1918 obsadila polská armáda a kam byla poslána československá armáda k jeho obsazení, které vyvrcholilo sedmidenní válkou mezi Československem a Polskem na konci ledna 1919. Rázná reakce Dohodových mocností zastavila postup československého vojska a v roce 1920 bylo bývalé Těšínské knížectví rozděleno mezi oba nástupnické státy.       

            V dubnu 1919 se československá armáda posunula na Slovensku více na jih na novou demarkační linii, ovšem jednalo se o území obývané maďarským obyvatelstvem. Mezitím došlo v Budapešti k politickému převratu. Moci se ujala komunistická vláda, tzv. Maďarská republika rad. V květnu pak maďarská Rudá armáda zahájila útok na československou armádu u města Miškovec, která musela před výraznou přesilou ustoupit. Ústup se změnil v úplný rozpad obrany. Maďaři s cílem obsadit opět celé Slovensko si zajistili jeho východní a střední část. V Prešově vyhlásili maďarští bolševici Slovenskou republiku rad, která existovala pouhé tři týdny. „Druhá Československá armáda“, která byla od podzimu 1918 budována ze 100 000 československých válečných zajatců na italském území, byla přesunuta do Československa, aby posílila obranu před Maďary. V polovině června byl postup Maďarů zastaven a československé jednotky přešly do protiútoku. Dne 24. června 1919 bylo na Slovensku vyhlášeno příměří a maďarské vojsko se po hrozbě intervence ze strany mocností Dohody stáhlo zpět za stanovenou demarkační linii. V srpnu 1919, kdy rumunská armáda obsadila Budapešť a ukončila tak existenci Maďarské republiky rad, pominulo nebezpečí ze strany Maďarů a nastala demobilizace italských a francouzských legionářů. Teprve nyní se mohli tito legionáři vrátit ke svým rodinám nebo mohli založit rodiny nové (čtyři z šesti italských legionářů z Jestřabí se po demobilizaci oženilo, u dvou zbylých není známo, zda již nebyli ženatí). Jako první byl z italských legionářů z Jestřabí demobilizován 6. srpna 1919 nejstarší z nich, 39letý vojín Jan Strnka (*1880). Dne 10. srpna jej následoval vojín František Škubník, na podzim byl demobilizován desátník Jan Fojtík (23. 10.), poslední den roku 1919 Jan Šuráň (jako důstojníkův zástupce), v březnu 1920 vojín Jan Strnka (*1890) a nakonec před Vánocemi 1920 četař Jan Lukšík.[34]                 

 

 

 

Vojenský odboj na území USA (1917 – 1918) 

 

Podle sčítání lidu z roku 1910 žilo na území Spojených států amerických 650 tisíc obyvatel českého původu a přibližně stejný počet slovenských krajanů. Zhruba polovina z nich v první generaci, kteří se ještě narodili v Evropě. Krajanské komunity byly soustředěny především v Chicagu a jeho okolí (stát Illinois). Dále pak ve státech Ohio, Iowa, Minnesota, Nebraska a v dalších oblastech západně a jihozápadně od tzv. Velkých jezer a také v Texasu. Většina těchto krajanů již měla americké občanství, přesto podporovali myšlenku vytvoření samostatného Československa. Československý exil v Evropě v čele s T. G. Masarykem se o krajanskou komunitu žijící v USA zajímal a o jejich podporu se také opíral. Do dubna 1917 stály Spojené státy mimo válečný konflikt. Nejprve vyhlásili válku Německu, jako reakci na opakované potápění amerických lodí německými ponorkami. Pak také v prosinci 1917 také Rakousku-Uhersku.   

Poté co se na jaře 1917 Spojené státy americké zapojily do války, se v průběhu let 1917 a 1918 přihlásilo do americké armády 30 000 naturalizovaných Čechů a 12 000 Slováků a také desítky tisíc krajanů, kteří se již narodili v USA. Ambiciózní plán M. R. Štefánika, který počítal s 30 000 vojáky přímo do legií, se nepodařil. Americká vláda povolila jen nábor těch osob, které neměli občanství USA, a tedy nepodléhali branné povinnosti v americké armádě. Výcvik branců probíhal v Československém vojenském táboře ve Stamfordu ve státě Connecticut (nedaleko New Yorku), kterým od dubna do listopadu 1918 prošlo 3 000 českých a slovenských branců. 2 390 z nich stihlo ještě před koncem války odplout do Francie a připojit se k československému vojsku bojujícímu ve Francii na západní francouzsko-německé frontě. Neexistují jmenné seznamy dobrovolníků, kteří padli, předpokládá se, že jich bylo maximálně několik desítek. Čeští a slovenští krajané, kteří měli americké občanství, se mohli hlásit jako dobrovolníci do americké armády, kterých bylo kolem 60 tisíc.[35]    

Nábor dobrovolníků, kteří neměli americké občanství, ve věku 18 až 45 let se realizoval na celém území USA skrze sedm poboček československé vojenské kanceláře v New Yorku, které působily zároveň jako odvodové komise. Odmítáni byli pouze muži, kteří měli 5 a více dětí a muži zdravotně nezpůsobilí k vojenské službě. Více než polovina dobrovolníků byla ženatých. Z jestřabských rodáků žijících v USA se dobrovolně přihlásilo do československého dobrovolnického vojska 6 mužů, kteří splňovali požadovaná kritéria: František Bařinka (*1893, Jestřabí), Jan Hnilo (*1886, Jestřabí 2), František Hnilo (*1889, Jestřabí 51), František Hýbl (*1890, Jestřabí), Josef Sláma (*1888, Jestřabí 39) a Josef Tománek (*1889, Jestřabí 42). Všichni tito muži se přihlásili jako dobrovolníci do legionářského vojska ve stejný den, a to dne 5. června 1917. Právě v průběhu června 1917 pobýval ve Spojených státech M. R. Štefánik, který zde spustil velkou náborovou kampaň.    

Neocenitelným zdrojem informací o českých dobrovolnících v USA v 1. světové válce jsou náborové registrační karty jednotlivých vojáků (United States World War I Draft Registration Cards, 1917-1918).[36] Jak lze z tohoto zdroje zjistit, žádný z jestřabských mužů nebyl v době náboru do armády občanem Spojených států amerických. Pět z nich mělo před americkými úřady status „deklaranta“, tedy osoby, která deklarovala před soudem svůj úmysl stát se občanem USA a na udělení občanství čekala (Jan Hnilo byl úřady veden jako cizinec). Všech šest mužů se dostalo do USA několik málo let před vypuknutím Světové války mezi lety 1907 až 1914.[37] Čtyři z nich, když vstoupili na půdu Spojených států, měli teprve 18let (v případě Jana Hnilo a Josefa Slámy nevíme, kdy přesně do USA vstoupili). Je možné, že motivy odjezdu těchto mužů za oceán nemusely být pouze ekonomické, ale také zde byla motivace se vyhnout tříleté prezenční vojenské službě v Rakouské armádě. Ostatně 5 z nich v armádě žádného státu do okamžiku registrace pobočkou československé vojenské kanceláře v Chicagu v roce 1917 – jak sami přiznali – nesloužilo. Jediný kdo, prošel tříletým vojenským výcvikem v Rakouské armádě byl nejstarší z nich, Jan Hnilo. Jan Hnilo se registroval jako dobrovolník v Lake County (okres Lake) severně od Chicaga, ostatní muži pak přímo v Chicagu. Jestřabští muži zastávali ve své nové domovině různá povolání: František Bařinka pracoval jako kovář, Jan Hnilo byl dělníkem, František Hnilo pracoval jako obsluha stroje, František Hýbl byl krejčí, Josef Sláma jako truhlář a Josef Tománek byl dělníkem v továrně na nábytek. V okamžiku registrace byli svobodní jen 24letý František Bařinka a 27letý Josef Tománek. 30letý Jan Hnilo, 26letý František Hýbl a 28letý Josef Sláma byli ženatí a měli se svými manželkami jedno a více dětí. 27letý František Hnilo měl s manželkou dokonce děti čtyři. Úředníci odvodových komisí do předem připravených formulářů zaznamenali datum narození, státní příslušnost (národnost), místo registrace, bydliště, věk, povolání, zaměstnavatele, stav, ale také biometrické údaje přihlášených dobrovolníků jako rasu, výšku postavy a také barvu očí či vlasů.[38]        

Zda byli nakonec tito muži odvedeni, vycvičeni ve výcvikovém táboře Stamford u New Yorku, doplnili československé jednotky ve Francii a byli nakonec i nasazeni na francouzsko-německé frontě, není známo. I kdyby ne, tak to nemění nic na faktu, že se jestřabští muži pobývající v době Světové války v USA dobrovolně přihlásili k československému zahraničnímu odboji a do československé zahraniční armády s odhodláním bojovat za samostatné Československo.

 

Osudy jednotlivých Československých legionářů a dobrovolníků zahraničního odboje za 1. světové války z obce Jestřabí

 

Zákon č. 462 Sbírky zákonů a nařízení z 24. července 1919 vymezil, koho bude Československá republika pokládat za legionáře. Měl jím být „každý dobrovolník čsl. legionářské (revoluční, zahraniční) armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci Československá národní rady v Paříži nebo některé z jejích odboček (poboček) nejdéle do 28. října 1918 a to dobrovolně, a v den převratu skutečně v ní službu konal“. Ale také Čechoslováci rakouského, uherského nebo německého státního občanství, kteří během války vstoupili do některé ze spojeneckých a spřátelených pravidelných armád. Legionáři se tedy nestali ti, kdož vstoupili do zahraničního vojska po 28. říjnu 1918, tedy nikdo z dobrovolníků v rámci „druhé československé armády“ v Itálii a také nikdo ze sibiřských zajatců, kteří se přidali k Československé armádě na Rusi koncem roku 1918 a v průběhu roku 1919. Status legionáře získalo asi 90 000 vojáků, dalších více než 60 000 dobrovolníků jej z výše uvedených důvodů neobdrželo.[39] Legionářům se počítala trojnásobná délka vojenské služby, než vojákům rakouské armády. Z obce Jestřabí jsou mezi Československé legionáře či dobrovolníky zahraničního odboje za 1. světové války počítáni následující muži:   

 

 

 

 

 

 

 

  1. ruští legionáři[40]

 

František Hlaďo[41] se narodil dne 4. května 1891 v Jestřabí čp. 63 Františku Hlaďovi a Anně roz. Zvoníčkové. Navštěvoval 8 let obecnou školu v Jestřabí, poté dva roky průmyslovou školu. Vyučil se krejčím. Byl členem DTJ – dělnické tělovýchovné jednoty. Do rakouské armády byl povolán mobilizační vyhláškou v srpnu 1914. Nastoupil k 3. pěšímu pluku v Kroměříži, později byl přeřazen k 8. pěšímu pluku v Brně. V průběhu bojů byl raněn, vyléčen a znovu poslán na frontu. Svobodník František Hlaďo byl zajat ruskou armádou 4. září 1915 u města Rovno na Ukrajině. V ruském zajetí strávil bezmála rok a půl než se přihlásil do Československého vojska v Rusku. Bylo to ještě na sklonku vlády cara Mikuláše dne 2. února 1917 v zajateckém táboře v obci Konstantinovka Jekatěrinoslav u města Bobrujsk na území současného Běloruska (Mohylevská oblast). Do legií byl zařazen dne 4. června 1917, kdy se jakožto vojín stal příslušníkem 7. roty 2. československého střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad. Je pravděpodobné, že o měsíc později byl nasazen do legendární bitvy u Zborova. S legiemi absolvoval střety s německou armádou při ústupu z Ukrajiny, boje o transsibiřskou magistrálu s bolševiky i jejich odpůrci. Jakož i celou ruskou anabázi, vyčkávání na intervenci spojenců proti bolševickému Rusku i evakuaci do Vladivostoku, odkud jej spolu s dalšími československými vojáky v jednom z transportů kolem světa převezli do Evropy. Do vlasti se desátník František Hlaďo vrátil dne 22. dubna 1920, demobilizován byl 3. srpna 1920. Dne 26. dubna 1921 se oženil s Františkou roz. Krůželovou z Jestřabí. S rodinou žil v Jestřabí čp. 63. V letech 1923 až 1945 zasedal v zastupitelstvu obce, v letech 1927 – 1931 byl náměstkem, tedy zástupcem starosty Obce Jestřabí. V roce 1946 ve věku 55 let odešel s rodinou osídlit pohraničí, konkrétně do Čejkovic na Znojemsku, kde také poslední den roku 1967 ve věku 76 let zemřel.    

Josef Marek se narodil dne 26. listopadu 1892 v Jestřabí čp. 48. Byl synem zvěrokleštiče Václava Marka a Terezie roz. Slámové. Byl jediným Československým legionářem, který padl v boji. Navštěvoval obecnou školu v Jestřabí, pracoval jako tovární dělník. Byl členem politické strany, sociální demokracie. Sice nám není známo, kdy narukoval do rakouské armády (mezi lety 1914 – 1916), víme však, že byl v rakouské armádě vojínem 3. pěšího pluku v Kroměříži. Dne 6. srpna 1916 padl do ruského zajetí v Monastýru na Ukrajině (na Ukrajině existuje několik míst s tímto názvem). Po roce a půl stráveném v ruském zajetí byl dne 28. února 1918 za dramatických okolností souvisejících s ústupem čs. legií z Kyjeva před německou armádou přijat do Československých legií. Byl zařazen stejně jako František Hlaďo do 7. roty 2. čs. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad kde působil jako střelec. S legiemi absolvoval střety s německou armádou při ústupu z Ukrajiny, boje o transsibiřskou magistrálu s bolševiky i jejich odpůrci. Přesně půl roku poté, co vstoupil do legií, tedy dne 28. srpna 1918 26letý svobodník Josef Marek padl při ofenzívě ruské bolševické armády u železniční stanice Iglino v Baškortostánu. Byl pohřben společně s ostatními sedmi spolubojovníky ve správním středisku gubernie v Ufě na Urale (asijské Rusko). Válečný hrob se do dnešních dnů nedochoval.[42]

Jan Saňák se narodil dne 26. září 1898 na Kochavci čp. 68 domkaři Janu Saňákovi a Marii roz. Tománkové. Navštěvoval 5 let obecnou školu v Jestřabí. Byl rolníkem na Kochavci čp. 68. Narukoval k 3. pěšímu pluku v Kroměříži jako vojín, nevíme však kdy. Zřejmě to bylo roku 1916. Na Silvestra 1916 padl do ruského zajetí, bylo to u sídla Gorna Vatra na Ukrajině. Nevíme, kde se přihlásil do legií, avšak již velmi brzy po svém zajetí byl do legií zařazen (22. ledna 1917). 18letý vojín Jan Saňák byl zařazen do 4. roty 1. československého střeleckého pluku Jana Husi. S legiemi absolvoval střety s německou armádou při ústupu z Ukrajiny, boje o transsibiřskou magistrálu s bolševiky i jejich odpůrci. Jakož i celou ruskou anabázi, vyčkávání na intervenci spojenců proti bolševickému Rusku i evakuaci do Vladivostoku, odkud jej spolu s dalšími československými vojáky v jednom z transportů kolem světa převezli do Evropy. Do vlasti se svobodník Jan Saňák vrátil zřejmě až na začátku roku 1921. Demobilizován byl 4. února 1921. V rodné obci je ještě připomínán v květnu 1921. O jeho dalších životních osudech nám není nic známo.

Josef Škubník se narodil dne 23. března 1891 (omylem uváděno datum narození 23. března 1896) v Jestřabí čp. 56 domkaři Josefu Škubníkovi a Kateřině roz. Fojtíkové. Josef Škubník byl žákem obecné školy v Jestřabí a navštěvoval také měšťanskou školu. Pracoval jako dělník, byl jako jediný legionář z Jestřabí, který byl členem tělovýchovné jednoty Sokol. Do války narukoval již na základě mobilizační výzvy v srpnu 1914. Nastoupil jako vojín k 3. pěšímu pluku do Kroměříže. O rok později byl dne 13. září 1915 zajat u města Rovno na Ukrajině ruskou armádou. Není známo, kdy a kde se přihlásil do československých legií. Dne 17. dubna 1917 se změnil po roce a půl jeho status z válečného zajatce na příslušníka zahraniční armády dosud neexistujícího státu. Byl totiž zařazen jako vojín do 3. československého střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova. S legiemi absolvoval střety s německou armádou při ústupu z Ukrajiny, boje o transsibiřskou magistrálu s bolševiky i jejich odpůrci. Jakož i celou ruskou anabázi, vyčkávání na intervenci spojenců proti bolševickému Rusku i evakuaci do Vladivostoku, odkud byl spolu s dalšími československými vojáky v jednom z transportů kolem světa převezen do Evropy. Do vlasti se vrátil vojín Josef Škubník až mezi posledními ruskými legionáři roce 1921 a byl demobilizován teprve dne 18. září 1921. Absolvoval bezkonkurenčně nejdelší vojenskou službu ze všech jestřabských mužů, kteří narukovali do 1. světové války. Více než rok v rakouské uniformě a bezmála 4 a půl roku v uniformě československého legionáře. Mezitím byl ještě rok a půl držen v ruském zajetí. Domů se tedy vrátil až po více než 7 letech. Žil v Bratislavě, kde v roce 1931 vystoupil z římskokatolické církve. Po březnu 1939, kdy vznikl Slovenský štát, musel zřejmě s ostatními Čechy a Moravany Bratislavu opustit. Josef Škubník zemřel dne 11. dubna 1951 v Praze ve věku 60 let. Byl bratrem italského legionáře Františka Škubníka (*1882).    

Alois Zezulka se narodil dne 2. listopadu 1895 v Nedašově čp. 4. Byl synem domkaře Jana Zezulky a Františky roz. Bačové. Není nám známo, jakého nabyl vzdělání, jaké vykonával povolání, ani kdy byl povolán do rakouské armády (stalo se tak zřejmě již v roce 1914). Dne 8. června 1916 padl jakožto příslušník 3. pěšího pluku v Kroměříži do ruského zajetí u města Bučač na Ukrajině (Tarnopolská oblast). Již na podzim 1916, konkrétně dne 5. listopadu 1916 byl ve městě Borispol u Kyjeva na Ukrajině zařazen jako vojín zřejmě do 3. československého střeleckého praporu v rámci 1 čs. pluku Jana Husi. Po vzniku 3. československého střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, který vznikl transformací právě 3. čs. střeleckého praporu, byl přeřazen do této jednotky, kde působil v československé nemocnici č. 4. S legiemi absolvoval střety s německou armádou při ústupu z Ukrajiny, boje o transsibiřskou magistrálu s bolševiky i jejich odpůrci. Jakož i celou ruskou anabázi, vyčkávání na intervenci spojenců proti bolševickému Rusku i evakuaci do Vladivostoku, odkud byl spolu s dalšími československými vojáky v jednom z transportů kolem světa převezen do Evropy. Nevíme přesně, kdy se svobodník Alois Zezulka vrátil do vlasti, bylo to zřejmě v průběhu roku 1920, a záhy po návratu byl demobilizován. Na začátku listopadu 1920 se oženil s Marií roz. Hlaďovou z Jestřabí. Po celý svůj život žil v Jestřabí čp. 12, pracoval jako železniční zaměstnanec. Zemřel dne 28. prosince 1977 v nemocnici ve Slavičíně ve věku 82 let.  

 

  1. italští legionáři[43]

 

Jan Fojtík se narodil 8. prosince 1891 v Jestřabí čp. 6 rolníku Františku Fojtíkovi a Marii roz. Šuráňové. Jan Fojtík nabyl základní vzdělání v obecné škole v Jestřabí, byl rolníkem. Jan Fojtík byl stejně jako celá jeho generace mladých mužů – povolán do rakousko-uherské armády, aby hájil svoji vlast za Velké války se zbraní v ruce. Jan Fojtík byl nasazen do bojů hned na začátku války v srpnu 1914 v rámci 3. pěšího pluku z Kroměříže. Můžeme spekulovat, zda to bylo na srbské nebo ruské frontě. V průběhu bojů byl raněn, vyléčen a znovu poslán na frontu, tentokrát italskou. Dne 20. srpna 1917 byl svobodník Jan Fojtík zajat u Selo v Itálii. Dne 18. února 1918 se v zajateckém táboře u města Padula přihlásil do Československého dobrovolnického sboru v Itálii. Na konci dubna 1918 byl zařazen do výzvědného 31. československého střeleckého pluku. Opět byl nasazen v bojích na italské frontě, tentokrát však na druhé straně fronty a bojoval proti Rakušanům ve vojsku tehdy ještě neexistujícímu státu. Působil ve výzvědné službě italské armády. Jeho 5. rota 31. střeleckého pěšího pluku byla přiřazena k 6. italské armádě. V září 1918 byl přeřazen do nově vzniklého výzvědného 39. čs. střeleckého pluku. Součástí této jednotky byl v okamžiku, kdy bylo dne 4. listopadu 1918 vyhlášeno na italské frontě příměří. 39. čs. střelecký pluk byl poslán v první polovině roku 1919 proti Maďarům na jižní Slovensko (do okolí Nových Zámků). Desátník Jan Fojtík byl demobilizován dne 23. října 1919. Již o měsíc později se 27letý Jan Fojtík oženil s 23letou Františkou roz. Šuráňovou (*1896) z Jestřabí-Niv čp. 83, kde s manželkou také několik let žil a měl s ní tři syny. V roce 1924 měl podle nepotvrzených zpráv odjet do USA. Ovšem nemáme žádné informace o jeho dalším životě, nevíme kdy a kde zemřel.

            Jan Lukšík se narodil dne 7. dubna 1896 v Jestřabí čp. 3 Janu Lukšíkovi a Anně roz. Šeligové. V Jestřabí navštěvoval 8 let obecnou školu, pracoval jako krejčí. Narukoval v roce 1916 jako vojín 3. pěšího pluku (Kroměříž). Zajat byl 25. srpna 1917 v Canalle v Itálii jako vojín 17. praporu polních myslivců (Vídeň). Do vznikajících Československých legií v Itálii se přihlásil jako první jestřabský rodák dne 21. října 1917. Na konci dubna 1918 byl v italském zajateckém táboře Padula zařazen do 9. roty 34. československého střeleckého pluku, v níž sloužil do konce války a také při zajišťování Slovenska po vyhlášení samostatného československého státu v roce 1919. Jako poslední ze všech italských legionářů z Jestřabí byl demobilizován s hodností četaře na konci roku 1920. V září 1922 se v Chabičově oženil s Annou roz. Doležalovou. Žil v Šumperku, kde v roce 1930 vystoupil z římskokatolické církve. Později žil v Brně. Není známo, kdy a kde zemřel.

            Jan Strnka se narodil 23. prosince 1880 v Jestřabí čp. 25 svobodné matce Anně Strnkové. Navštěvoval obecnou školu v Jestřabí, pracoval jako dělník. Nevíme, kdy byl povolán do rakousko-uherské armády. V okamžiku, kdy byl 18. října 1916 zajat v Pasubiu v Itálii byl vojínem 1. praporu tyrolských myslivců. Do legií se přihlásil v zajateckém táboře v Padule dne 17. dubna 1918, o týden později byl zařazen jako vojín do 10. roty 34. československého střeleckého pluku se kterým absolvoval výcvik i všechny bojové akce v létě a na podzim 1918 v Itálii a v první polovině roku 1919 na Slovensku. Demobilizován byl jako první ze všech jestřabských legionářů dne 6. srpna 1919. Nevíme, zda byl ženatý nebo zůstal do konce života svobodný. Zemřel při stavbě Masarykovi dráhy ze Vsetína do Bylnice, když byl dne 6. října 1926 ve Valašských Kloboukách nešťastnou náhodou zasypán zeminou.

            Jan Strnka se narodil na Kochavci čp. 41 domkaři Františku Strnkovi a Františce roz. Měřičkové dne 8. února 1890. Navštěvoval obecnou školu ve Štítné a v Jestřabí, pak školu měšťanskou. Před válkou se živil jako číšník a jako sklář. Není nám známo, kdy obdržel povolávací rozkaz. Po celou dobu, kdy bojoval v rakouské uniformě, byl vojínem 3. pěšího pluku (Kroměříž). Do italského zajetí padl již v říjnu 1915. Do vznikajících Československých legií v Itálii se přihlásil v listopadu 1917 (v Padule nebo ve Folignu). Dne 26. dubna 1918 byl zařazen stejně jako jeho o 10 let starší jmenovec do 10. roty 31. československého střeleckého pluku jako vojín. Prošel výcvikem a boji v Itálii i na Slovensku. Demobilizován byl jako vojín dne 19. března 1920, o pouhých 10 dnů později se oženil s Marií roz. Vilímkovou z Bylnice. Žil v Bylnici, kde pracoval sklář. Jeho další osudy nám nejsou známé.  

             František Škubník se narodil dne 6. dubna 1882 Josefu Škubníkovi, domkaři z Jestřabí čp. 56 a Kateřině roz. Fojtíkové. Navštěvoval obecnou školu v Jestřabí. Před válkou pracoval jako truhlář. Do zbraně byl povolán v roce 1915 jako vojín 3. zákopového praporu. Do italského zajetí padl v srpnu 1917 u Selo. Do legií se přihlásil jako poslední z jestřabských legionářů v Itálii dne 14. května 1918. Tentýž den byl zařazen do 3. roty 32. československého střeleckého pluku jako vojín, kde působil na štábu. Se svojí jednotkou absolvoval všechny radosti i strasti vojenského života v Itálii i na Slovensku v průběhu let 1918 a 1919. Demobilizován byl bezprostředně poté, co pominulo maďarské nebezpečí, dne 10. srpna 1918. Žil stejně jako jeho bratr Josef Škubník (*1891), který byl ruským legionářem, v Bratislavě. Jeho další životní osudy nám nejsou známé.

            Jan Šuráň se narodil dne 17. října 1894 v Jestřabí čp. 75 rolníku Janu Šuráňovi a Anně roz. Pavlůskové. Dětství prožil v Jestřabí čp. 83 na Nivách. Navštěvoval obecnou školu v Jestřabí. Stejně jako jeho otec byl rolníkem. V září 1914 byl povolán do zbraně. Jakožto desátník 3. pěšího pluku rakouské armády byl zajat italskou armádou dne 5. června 1917 v San Giovanni. Do legií se přihlásil v únoru 1918 v zajateckém táboře v Padule. Do 34. československého střeleckého pluku byl zařazen 26. dubna 1918. Spolu s jednotkou se účastnil bojů na rakousko-italské frontě a po skončení Světové války se účastnil obrany Slovenska. Činnost v legiích ukončil poslední prosincový den roku 1919 jako zástupce důstojníka (poddůstojník?), byl demobilizován. V říjnu 1920 se oženil s Annou roz. Hlaďovou z Jestřabí. Celý svůj život prožil v Jestřabí čp. 83. Zemřel dne 21. února 1975 v Kroměříži.

 

 

 

 

 

 

  1. dobrovolníci v USA[44]

 

František Bařinka (Frank Barinka) se narodil dne 8. dubna 1892 v Jestřabí čp. 31. Byl synem sedláka Josefa Bařinky a Marie roz. Žálkové. Do USA odešel na jaře 1910, v New Yorku přistál 23. března 1910. Tedy ještě před svými 18. narozeninami. Již v tomto roce se s ním setkáváme ve sčítání lidu v Chicagu ve státě Illinois. V okamžiku registrace do československého vojska v Chicagu dne 5. června 1917 mu bylo 24 let, bydlel na adrese 3356 Hoyne Avenue v Chicagu, dosud nebyl vojákem, byl svobodný a žil zde bez příbuzných. Byl vysoké a statné postavy, což byla dobrá dispozice k jeho povolání, které vykonával, byl totiž kovářem. V době náboru měl příslib udělení amerického občanství. Měl totiž status „deklaranta“, tedy čekatele na udělení občanství. František Bařinka, o kterém nevíme, zda se někdy později oženil, zemřel v Chicagu ve věku nedožitých 29 let dne 28. ledna 1921.

            Jan Hnilo (John Hnilo) se narodil dne 28. listopadu 1886 v Jestřabí čp. 2. Jeho rodiči byli gruntovník Jan Hnilo a Kateřina roz. Pačíková. V první dekádě 20. století sloužil jako voják tři roky v rakouské armádě. V únoru 1911 se oženil s Františkou roz. Bobalovou (*1888) z Bohuslavic. Zřejmě mezi lety 1911-1914 odjel s manželkou do USA. V okamžiku náboru do československé armády dne 5. června 1917 žil s manželkou a 6letým dítětem ve městě Antiochie nedaleko Chicaga ve státě Illinois. Zde také pracoval jako dělník. Před americkými úřady byl v pozici cizince (Alien). Při sčítání lidu v roce 1920 žil 35letý Jan Hnilo v Chicagu s 34letou manželkou Františkou a dětmi Marií (8 let) a Janem (3 roky). Při sčítání lidu v roce 1930 žila rodina v Chicagu s dětmi Marií (18 let), Janem (15 let) a Annou (9 let). O dalších osudech Jana Hnilo nám není nic bližšího známo. 

            František Hnilo (Frank Hnilo)[45] se narodil dne 29. prosince 1889 v Jestřabí čp. 51 domkaři Františku Hnilovi a Anně roz. Slaběňákové. V New Yorku na Ellis Island přistál v dubnu 1907 ve věku 17 let. Dne 17. října 1909 20letý František Hnilo se v Chicagu oženil s  22letou Františkou roz. Kočkovou (*1887). Při sčítání lidu 1910 je připomínán spolu s manželkou v Chicagu. Dne 5. června 1917, kdy se zaregistroval jako dobrovolník československé armády v USA, měl s manželkou již 4 děti. Žili na adrese 2441 Washington Boulevard v Chicagu. Pracoval jako obsluha stroje na stejné adrese. V době náboru měl příslib udělení amerického občanství, byl čekatelem na udělení občanství (deklarantem). Je zřejmé, že později získal občanství USA. Do okamžiku registrace nebyl vojákem v žádné armádě. Při sčítání lidu v roce 1930 se setkáváme s Františkem Hnilou jako 41letým vdovcem, který v Chicagu vychovával tři nezletilé děti, Marii (17 let), Františka (15) a Jana (10). Později se znovu oženil s jistou Caroline (+26.1.1985 Tarrant, Texas). V roce 1942 se 53letý František Hnilo opět přihlásil jako dobrovolník do armády, tentokráte v boji proti nacistům. Tehdy žil v Cicero, části Chicaga. František Hnilo se dožil úctyhodných 92 let. Zemřel v dubnu 1981 v Crowley, Tarrant v Texasu. Byl pohřben na hřbitově Krista Krále (Christ the King Cemetery) ve městě Wonder Lake na březích stejnojmenného jezera ve státě Illinois.  

            František Hýbl (Frank H. Hybl)[46] se narodil dne 27. října 1890 v Jestřabí čp. 14 domkaři Františku Hýblovi a Anně roz. Juřenčákové. Ve Spojených státech přistál den po svých 18. narozeninách, 28. října 1908. Dne 29. září 1912 se v Cook, které je součástí Chicaga oženil s 18letou Annou roz. Cichou. V lednu 1915 se jim narodila dcera Lillian. Dne 5. června 1917, kdy se František Hýbl registroval v Chicagu do československého vojska, bydlel s manželkou a dítětem na 1536 West 19. Street, Chicago. Pracoval jako krejčí, jeho zaměstnavatelem byl Joe Velek, 1902 May Street, Chicago. V době náboru do československé armády v USA měl příslib udělení amerického občanství, měl také status „deklaranta“, tedy čekatele na udělení občanství. Do okamžiku registrace nebyl vojákem v žádné armádě. Podle sčítání lidu v roce 1930 žil v Chicagu a byl rozvedený. Jeho další osudy nám nejsou známy.                   

Josef Sláma (Joe Slama) se narodil dne 7. července 1888 v Jestřabí čp. 39 domkaři Františku Slámovi a Marii roz. Strnkové. Do Spojených států odjel před rokem 1914. Dne 5. června 1917 – tedy v době registrace do československé zahraniční armády – byl Josef Sláma ženatý a měl s manželkou syna. Rodina žila na 1619 South Throop Street, Chicago. Josef pracoval jako truhlář u American Screen Company, 21 Savyer Avenue, Chicago. V době náboru měl příslib udělení amerického občanství, byl čekatelem na udělení občanství (deklarantem). Do okamžiku registrace nebyl příslušníkem ozbrojených sil žádného státu. Další osudy Josefa Slámy a jeho rodiny nám nejsou známy. 

Josef Tománek (Joe Tomanek) se narodil dne 14. března 1889 v Jestřabí čp. 42. Byl synem gruntovníka Josefa Tománka a Františky roz. Domorádové. Na půdu Spojených států amerických vstoupil na konci října 1907 ve věku 18 let. Jako dobrovolník československé zahraniční armády byl registrován dne 5. června 1917, do této doby nebyl příslušníkem ozbrojených sil žádného státu. V době registrace bydlel na 1426 West 16. Street, Chicago. Pracoval jako dělník v továrně na nábytek v Mahlon Furniture Company and Johnson and Caroll Company. Byl svobodný a zřejmě se nikdy neoženil. V době náboru měl příslib udělení amerického občanství, měl status „deklaranta“, tedy čekatele na udělení občanství. Zemřel dne 14. února 1923 v Chicagu ve věku nedožitých 34 let.   

 

Legionáři František Škubník a Josef Škubník byli bratři, přičemž František byl legionářem v Itálii a Josef v Rusku. Je možné, že o skutečnosti, že druhý z bratrů vstoupil do řad československé zahraniční armády, neměli tušení a dozvěděli se to až po svém návratu domů. Legionář Jan Fojtík a Jan Šuráň se stali po návratu domů švagry, Jan Fojtík si vzal za manželku sestru Jana Šuráně.[47]  

Za pozornost stojí, že většina mužů vstoupila do legionářského vojska jako svobodní a oženili se teprve po návratu domů. To se však netýká dobrovolníků v USA, kde naopak bylo více mužů ženatých. To, že neměli legionáři vlastní rodiny, bylo zřejmě také důvodem, proč riskovali a vstupovali do tak nejistého „podniku“ jakým účast na zahraničním odboji proti Rakousko-Uhersku byla.

V narativních pramenech vzniklých v obci Jestřabí – tedy ve školní a obecní kronice – nejsou legionáři příliš zmiňováni. Na stránkách školní kroniky je role legionářů zmiňována pouze jednou – v zápise za školní rok 1918/1919 – a to jen v obecné rovině, které „platně přispěly, že zásluhou udatných a obětavých synů naší vlasti (…)“. Žádný z jestřabských legionářů zde však není konkrétně zmiňován. Na stránkách obecní kroniky dokonce nenajdeme o legionářích zmínku žádnou.[48]

 

[1] Emmert, František: Českoslovenští legionáři za první světové války. Praha, 2014, s. 12.

[2] Mihel, Karel: Kronika obce Štítná nad Vláří. Štítná nad Vláří, 1957, s. 28-29.

[3] SOkA Zlín, Národní škola Jestřabí 1893-1953, Pamětní kniha Národní školy v Jestřabí 1893-1936, inv. č. 102, nestr. (s. 49, 51, 53-54 a 60).

[4] Za základ databáze posloužily archivní prameny, které se nalézají ve Vojenském historickém archivu. Jejím jádrem je kartotéka padlých a nezvěstných v 1. sv. válce. Databáze si nedělá nárok na to, aby zahrnovala všechny padlé ve válce. Kartotéka nevznikla na základě systematické válečné evidence. Jedná se o dodatečně sestavenou kartotéku, jež čerpala informace z pramenů jako vojenské úmrtní matriky, soudní prohlášení za mrtva a jiných dokumentů vojenské správy. Databáze je první částí dlouhodobého projektu soupisu padlých příslušníků rakousko-uherské armády v 1. světové válce. Od 1. 3. 2016 jsou zde zveřejňovány údaje k vojákům, kteří padli nebo zůstali nezvěstní v letech 1914 až 1916. In: VÚA Praha, databáze padlých v 1. sv. válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase; VÚA Praha, kartotéka padlých v 1. světové válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://vuapraha.cz/node/69.

[5] SOkA Zlín, Nšk Jestřabí, Pamětní kniha, inv. č. 102, nestr. (s. 49, 51, 53-54 a 60); SOkA Zlín, Místní národní výbor Jestřabí 1945-1976, Pamětní kniha obce Jestřabí 1924-1976, inv. č. 245, s. 5; Seznam použitých matrik římskokatolické farnosti Štítná nad Vláří: MZA Brno, E 67. Sbírka matrik: sign.  4029, 4475, 4728, 4733, 4751, 7587. [online]. © 2010 Moravský zemský archiv v Brně. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://actapublica.eu; OÚ Štítná nad Vláří-Popov, matrika sign. 4734; Kubánek, P.: Zlomky z historie obce Jestřabí, Štítná nad Vláří 1997, s. 18; Březíková, K.: Archiv obce Jestřabí 1828-1945 (1949). Inventář. SOkA Zlín-Klečůvka 1999, s. 3; Nečasová, K.: Jestřabí. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka. 1/2004. V. roč., s. 21-22; Šuráň, P. – Fojtík, P.: Jestřabí 1503–2003. 500 let od první písemné zmínky. Jestřabí 2003, s. 32-33.   

[6] MZA Brno, E 67. Sbírka matrik: sign.  4733. [online]. © 2010 Moravský zemský archiv v Brně. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://actapublica.eu.

[7] OÚ Štítná nad Vláří-Popov, matrika sign. 4734.

[8] SOkA Zlín, Archiv obce Jestřabí 1828-1945, Protokolní kniha zastupitelstva obce Jestřabí (1928) 1930-1948, zápis z jednání zastupitelstva obce Jestřabí ze dne 28. 11. 1937 a ze dne 23. 12. 1937; Fojtík, P.: Naše obec a 1. světová válka, Jestřabský zpravodaj, 8. číslo, srpen 2004, s. 1; V parčíku v centru obce Štítná nad Vláří je umístěn památník obětem 1. světové války. Tvoří jej monolitní blok ze žuly. Na něm jsou vyryta jména obětí. Památník je ukončen sochou Ježíše Krista a mrtvého vojáka. Památník je vysoký 3 m. Je zde uvedeno 34 obětí 1. světové války. In: Ministerstvo obrany ČR, Odbor pro válečné veterány MO ČR, Evidence válečných hrobů. [online]. © 2004-2014 Ministerstvo obrany. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.valecnehroby.army.cz/evidence-valecnych-hrobu, památník obětem 1. světové války ve Štítné nad Vláří, evidenční číslo CZE7209-30600.  

[9] Kubánek, P.: Zlomky z historie obce Štítná nad Vláří. Štítná nad Vláří 1994, s. 22; Kubánek, P.: Zlomky z historie obce Popov. Štítná nad Vláří 1998, s. 28; Růžková, Jiřina a kol. Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005. 1. vyd. Praha: Český statistický úřad, 2006. sv. 1, s. 700-702.

[10] Krátké biogramy padlých vojáků jsou vytvořeny z informací, které byly zjištěny z následujících pramenů:  SOkA Zlín, Nšk Jestřabí, Pamětní kniha, inv. č. 102, nestr. (s. 49, 51, 53-54 a 60); SOkA Zlín, MNV, Pamětní kniha, inv. č. 245, s. 5; Seznam použitých matrik římskokatolických farnosti Štítná nad Vláří a Uherské Hradiště: MZA Brno, E 67. Sbírka matrik: sign.  4029, 4475, 4728, 4733, 4751, 7587 a 12092. [online]. © 2010 Moravský zemský archiv v Brně. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://actapublica.eu; OÚ Štítná nad Vláří-Popov, matrika sign. 4734; VÚA Praha, databáze padlých v 1. sv. válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase; VÚA Praha, kartotéka padlých v 1. světové válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://vuapraha.cz/node/69; Březíková, K.: Archiv obce Jestřabí 1828-1945 (1949), s. 3. Nečasová, K.: Jestřabí. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka. 1/2004. V. roč., s. 21-22.   

[11] Dům s číslem popisným 47 nestál v Jestřabí Na Výpustě jak je tomu dnes, toto číslo měl jiný dům na Kochavci.

[12] Ještě v roce 1877 se jednalo o dům čp. 47 na Kochavci (katastr Jestřabí), který zřejmě stál u Kochaveckého potoka. Mezi lety 1877-1892 zřejmě došlo ke změně hranic jestřabského a štítenského katastru a tedy i k přečíslování domu na čp. 109 (Štítná).

[13] Krajský soud v Uherském Hradišti, Prohlášení za mrtva, M 78/26, Martin Hlaďo, ze dne 16. března 1927.

[14] SOkA Zlín, Nšk Jestřabí, Pamětní kniha, inv. č. 102, nestr. (s. 35-36).

[15] Mihel Karel, Ze štítenské kroniky. Štítná nad Vláří, 1956, s. 32-33.

[16] SOkA Zlín, Nšk Jestřabí, Pamětní kniha, inv. č. 102, nestr. (s. 60).

[17] Emmert, František: Českoslovenští legionáři.

[18] Březíková, K. - Sladkowski, M. - Valůšek, D.: Českoslovenští legionáři okresu Zlín. SOkA Zlín 2001.

[19] VÚA Praha, databáze padlých v 1. sv. válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase.

[20] Projekt Legie 100, seznam legionářů. [online]. Československá obec legionářská. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://legie100.com.

[21] Růžková, Jiřina a kol.: Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005. 1. vyd. Praha: Český statistický úřad, 2006. 1. sv., s. 700-702.; Březíková, K. - Sladkowski, M. - Valůšek, D.: Českoslovenští legionáři okresu Zlín; Dobrovolníky československé armády v USA ponecháváme stranou, jelikož ke srovnání nemáme k dispozici potřebná data.

[22] Emmert, Fr.: První dobrovolnické jednotky ve Francii a Rusku. In: Českoslovenští legionáři, s. 11-36.  

[23] Emmert, Fr.: Střelecká jednotka v Rusku a bitva u Zborova. In: Českoslovenští legionáři, s. 38-41.   

[24] Emmert, Fr.: Střelecká jednotka v Rusku a bitva u Zborova. In: Českoslovenští legionáři, s. 42-55.    

[25] Emmert, Fr.: Legionářské vojsko v Rusku. In: Českoslovenští legionáři, s. 84-85.    

[26] Emmert, Fr.: Legionářské vojsko v Rusku. In: Českoslovenští legionáři, s. 87-95.     

[27] Emmert, Fr.: Legionářské vojsko v Rusku. In: Českoslovenští legionáři, s. 103-112.      

[28] Emmert, Fr.: Sibiřská anabáze. In: Českoslovenští legionáři, s. 176-184.       

[29] Emmert, Fr.: Sibiřská anabáze. In: Českoslovenští legionáři, s. 184-187.       

[30] Emmert, Fr.: Sibiřská anabáze. In: Českoslovenští legionáři, s. 188-200.       

[31] Emmert, Fr.: Československé jednotky v Itálii. In: Českoslovenští legionáři, s. 120-126.        

[32] Emmert, Fr.: Československé jednotky v Itálii. In: Českoslovenští legionáři, s. 126-135; Hanzal, Vojtěch, ed.: Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku. Bratislava, 1925.        

[33] Konkrétní data byla čerpána z následujících databází: VÚA Praha, databáze padlých v 1. sv. válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase; VÚA Praha, kartotéka padlých v 1. světové válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://vuapraha.cz/node/69; Projekt Legie 100, seznam legionářů. [online]. Československá obec legionářská. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://legie100.com.

[34] Emmert, Fr.: Zajištění Československých hranic. In: Českoslovenští legionáři, s. 158-173; VÚA Praha, databáze padlých v 1. sv. válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase; VÚA Praha, kartotéka padlých v 1. světové válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://vuapraha.cz/node/69; Projekt Legie 100, seznam legionářů. [online]. Československá obec legionářská. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://legie100.com.       

[35] Emmert, Fr.: Zajištění Československých hranic. In: Českoslovenští legionáři, s. 140-151. 

[36] United States World War I Draft Registration Cards, 1917-1918. [citace]. © 2016. FamilySearch. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.familysearch.org.

[37] New York Passenger Arrival Lists (Ellis Island), 1892-1924. [citace]. © 2016. FamilySearch. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.familysearch.org.

[38] United States World War I Draft Registration Cards, 1917-1918. [citace]. © 2016. FamilySearch. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.familysearch.org.

[39] Emmert, Fr.: Osudy legionářů po roce 1920. In: Českoslovenští legionáři, s. 214. 

[40] Krátké biogramy ruských legionářů jsou vytvořeny z informací, které byly zjištěny z následujících pramenů: Seznam použitých matrik římskokatolických farností Štítná nad Vláří a Nedašov: MZA Brno, E 67. Sbírka matrik: sign.  4029, 4475, 4728, 4733, 4751, 7587 a 4475. [online]. © 2010 Moravský zemský archiv v Brně. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://actapublica.eu; OÚ Štítná nad Vláří-Popov, matrika sign. 4734; Soukromá matrika obce Jestřabí a osady Kochavec pana Jaroslava Saňáka (30.–90. léta 20. století) /tzv. Saňákova matrika/; Březíková, K. - Sladkowski, M. - Valůšek, D.: Českoslovenští legionáři okresu Zlín; VÚA Praha, databáze padlých v 1. sv. válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase; VÚA Praha, kartotéka padlých v 1. světové válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://vuapraha.cz/node/69; Projekt Legie 100, seznam legionářů. [online]. Československá obec legionářská. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://legie100.com; Ministerstvo obrany ČR, Odbor pro válečné veterány MO ČR, Evidence válečných hrobů. [online]. © 2004-2014 Ministerstvo obrany. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.valecnehroby.army.cz/evidence-valecnych-hrobu; Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad 1916 - 1920. 2. čs. pěší pluk J. z Poděbrad, 1926; SOkA Uherské Hradiště, Okresní úřad Uherský Brod, obecní záležitosti (1891-1928), 1921-1923, inv. č. 612 L, kart. 707, seznam ruských legionářů oprávněných k volbě v obci Jestřabí ze dne 16. 5. 1921, volně vloženo.        

[41] Ministerstvo národní obrany, Kancelář československých legií – Evidenční úřad. Potvrzení legionářem pro Františka Hlaďo, nar. 4. 5. 1891 v Jestřabí, ze dne 2. 2. 1937, číslo 78265. Zapůjčil Jan Hlaďo.

[42] Dne 28. srpna 1918 u stanice Iglino padlo dalších 7 mužů 2. československého střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad: Jan Hanuš (*1892, Vysoké Mýto), Václav Kunt (*1892, Roudnice nad Labem), Rudolf Mádr (*1885, Velká Bystřice u Olomouce), František Nechvátal (*1895, Pavlov u Třeště), František Pařízek (*1894, Živanice u Pardubic), František Soja (*1896, Slavičín), Josef Vidršperk (*1895, Struhaře u Blovic). In: Památník Československých legií. In: Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad 1916 – 1920. 2. čs. pěší pluk J. z Poděbrad, 1926; Ministerstvo obrany ČR, Odbor pro válečné veterány MO ČR, Evidence válečných hrobů. [online]. © 2004-2014 Ministerstvo obrany. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.valecnehroby.army.cz/evidence-valecnych-hrobu.

[43] Krátké biogramy italských legionářů jsou vytvořeny z informací, které byly zjištěny z následujících pramenů: Seznam použitých matrik římskokatolických farností Štítná nad Vláří a Brumov: MZA Brno, E 67. Sbírka matrik: sign.  4029, 4475, 4728, 4733, 4751, 7587 a 4029. [online]. © 2010 Moravský zemský archiv v Brně. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://actapublica.eu; OÚ Štítná nad Vláří-Popov, matrika sign. 4734; Soukromá matrika obce Jestřabí a osady Kochavec pana Jaroslava Saňáka (30.–90. léta 20. století) /tzv. Saňákova matrika/; Březíková, K. - Sladkowski, M. - Valůšek, D.: Českoslovenští legionáři okresu Zlín; VÚA Praha, databáze padlých v 1. sv. válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase; VÚA Praha, kartotéka padlých v 1. světové válce. [online]. © 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://vuapraha.cz/node/69; Projekt Legie 100, seznam legionářů. [online]. Československá obec legionářská. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://legie100.com; Ministerstvo obrany ČR, Odbor pro válečné veterány MO ČR, Evidence válečných hrobů. [online]. © 2004-2014 Ministerstvo obrany. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.valecnehroby.army.cz/evidence-valecnych-hrobu.         

[44] Krátké biogramy dobrovolníků československé armády v USA jsou vytvořeny z informací, které byly zjištěny z následujících pramenů: Seznam použitých matrik římskokatolických farností Štítná nad Vláří: MZA Brno, E 67. Sbírka matrik: sign.  4029, 4475, 4728, 4733, 4751 a 7587. [online]. © 2010 Moravský zemský archiv v Brně. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://actapublica.eu; OÚ Štítná nad Vláří-Popov, matrika sign. 4734; Soukromá matrika obce Jestřabí a osady Kochavec pana Jaroslava Saňáka (30.–90. léta 20. století) /tzv. Saňákova matrika/; New York Passenger Arrival Lists (Ellis Island), 1892-1924; United States World War I Draft Registration Cards, 1917-1918; United States Census, 1910; United States Census, 1920; United States Census, 1930. [citace]. © 2016. FamilySearch. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.familysearch.org.         

[45] Illinois, Cook County Marriages, 1871-1920; United States World War II Draft Registration Cards, 1942; United States Social Security Death Index; Texas Death Index, 1903-2000; Find a grave Index. [citace]. © 2016. FamilySearch. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.familysearch.org.    

[46] Illinois, Cook County Marriages, 1871-1920; Illinois, Cook County, Birth Certificates, 1871-1940. [citace]. © 2016. FamilySearch. [cit. 30. 10. 2016]. Dostupné online na: http://www.familysearch.org.

[47] OÚ Štítná nad Vláří-Popov, matrika sign. 4734.

[48] SOkA Zlín, Nšk Jestřabí, Pamětní kniha, inv. č. 102, nestr. (s. 61); SOkA Zlín, MNV, Pamětní kniha, inv. č. 245, s. 5. 

PŘÍLOHY:

Českoslovenští legionáři z obce Jestřabí

Dobrovolníci z Jestřabí v USA za 1. světové války

Oběti 1. světové války v Jestřabí

Účastníci 1. světové války z Jestřabí

Oběti a hrdinové 1. světové války z Jestřabí - článek

Hrdinové a oběti 1. světové války z Jestřabí - zdroje

Mgr. Petr Fojtík